Proč si zakládám blog?
Nedávno, při jedné dlouhé cestě vlakem, konkrétně spojem z Košic do Prahy, jsem měl pořádnou míru času na přemýšlení a dumání nad životem ze všemožných stran. Přeci jen na tuto aktivitu máte vyčleněno přibližně osm hodin. S menším meškáním, dejme tomu i půl hodinky navíc. Přejíždíme totiž skoro celé Československo. No, když k tomu započítám i mou cestu vlakem do Žatce s přestupem v Lužné u Rakovníka, dalo by se tvrdit, že jsem celé Československo, z východu na západ, přeci jen po železnici zdolal. Ale dost o vláčcích.
V listopadu roku 2019 jsem založil můj současný instagramový účet (@jrsnbljakocestovatel), který se měl od mého tehdejšího primárního účtu lišit tím, že bude výlučně zaměřený pro sdílení mých zážitků z cest (proto ten dodatek "jakocestovatel"). Měl jsem totiž za sebou do té doby mou největší životní cestu za hranice České republiky - jel jsem tehdy v sedmnácti letech na tři týdny navštívit mého kamaráda Lucase z Malajsie. Poznal jsem tak Malajsii skrz na skrz, a mimo jiné jsme nemohli vynechat i návštěvu Lucasova otce v Bangkoku a tety v Singapuru. To byl můj prvotní záměr s tehdy novým instagramovým účtem. Podělit se s mými kamarády o mých zážitcích z regionu, o němž jsem rok předtím neměl sebemenší tušení, že někdy v životě vůbec navštívím.
Pak přišla koronavirová pandemie a cestování, jak jsme do té doby znali, bylo na dlouhou dobu utlumeno. Tím pádem i aktivita mého nového účtu. Každopádně lockdown mi dal, určitě nejen mě, spoustu času na přemýšlení a plánování vysněné budoucnosti. Tehdy jsem se odreagovával sledováním videí cestovatelů z celého světa, jejichž obsah mě měl dostat myšlenkami pryč z nudné každodennosti karantény. Tehdy jsem byl studentem třetího ročníku gymnázia u nás v Žatci. A právě v tomto období, při dnech, které mi přišly na vlas stejné, jsem si předeslal, že pokud tomu hvězdy budou přát, zarezervuji si po maturitě jeden rok volna výhradně pro cestování. Gap year. Budu cestovat, pracovat, dobrovolničit. Naplním si ty měsíce přesně tak, jak budu chtít, a díky tomuto vnitřnímu seznámení s mou osobou, budu mít posléze o dost lepší nadhled nad rozhodnutím, co budu chtít dále dělat v mém životě. Konkrétněji spíše "co budu dále studovat", jelikož jsem alespoň v této skutečnosti byl jasně rozhodnutý.
Každopádně vysněné plány, které si v životě utváříme, se nemusí vždy stát realitou. Tehdy jsem si již ve třetím ročníku našel vztah, později se přihlásil na vysokou školu a byl přijat, prošel jsem úspěšně maturitní zkouškou a se vstupem do léta roku 2021 jsem byl přesvědčený, že po prázdninách nastoupím na Západočeskou univerzitu v Plzni a budu studentem učitelství se zaměřením na geografii a angličtinu. Ačkoliv mi tehdy, na začátku toho osudného léta, hvězdy s mým vysněným pandemickým plánem nepřály, s příchodem podzimu už tomu však bylo jinak. Tehdejší vztah se mi rozpadl, a si velmi rychle vzpomněl na to, co jsem si v mém pokoji, s velkou zásobou čistých roušek v šuplíku, tehdy naplánoval. A tak jsem rychle konal.
Tehdy, ještě před mou první "velkou" cestou započatou v říjnu 2021, jsem si založil první blog. Možná si ho mnoho z vás nepamatuje, ale každý večer, když jsem se vrátil z tehdejší práce v knihkupectví, jsem napsal několik řádků blogu a odpočítával dny, které mi zbývaly do oficiálního odstartování mého cestovatelského Gap Yearu. Jakmile jsem ovšem vyrazil vlakem s mnoha přestupy z Prahy až do Istanbulu, a odtamtud pokračoval autostopem až do chorvatského Záhřebu, nikdy jsem další řádku mého blogu poté nenapsal. Netuším vlastně vůbec proč. Témata, která by stála za to obsáhleji probrat v textu, se jen hromadily. Ať už se jedná o stopování po Balkáně, pěší pouť Španělskem, dobrovolnictví v hostelech v Praze a albánské Vloře, započtení mé nové životní kapitoly studiem v Ostravě, návštěvu Kurdistánu, studijní pobyt ve Rwandě, a v neposlední řadě i semestr strávený v makedonské Skopji. Pokaždé, jakmile jsem prožíval jednu z těchto zkušeností (převážně však teprve poté, co jsem se vrátil a plakal nad tím, že to skončilo), jsem chtěl sepsat nějaký ucelenější text, ve kterém se vypovídávám ze všeho, co se událo. Neměl jsem k tomu ovšem blog. Jen Instagram a Facebook. Dle mého k něčemu delšímu tyto platformy ovšem neslouží dostatečně. A já se přeci jen chci z věcí vypsat. Tudíž... proto přišel na řadu blog.
Doufám tedy, že jsem vás tímto obsáhlým textem neunavil a neodradil od dalšího čtení. Každopádně, pokud se podaří, splním si ten můj tehdejší sen z karantény... že přeci jednoho dne, budu mít svůj blog (na delší dobu jak dva týdny :).
Toto je můj blog.
Jára