Skopje, můj druhý domov

Skopje. Tak zvláštně to zní, tak zvláštně to vypadá. A přitom mě tohle město nadchlo natolik, že se nemohu dočkat, až se zase, doufám co nejdříve, do hlavní makedonské (odkazuji ke státu, ne historické oblasti) metropole vrátím. Pojďte se mnou prozkoumat město, ve kterém jsem strávil jeden univerzitní semestr.

Proč jsem si na Erasmus vybral zrovna Skopji?

Tuhle otázku jsem dostával poměrně častokrát. Ať už od mých českých, tak makedonských přátel. "Proč sakra jedeš zrovna sem, však tu nic není. Já kdybych měl možnost jet někam, tak beru třeba Berlín nebo Paříž," odpovídali mi častokrát moji spolužáci. A přitom ta odpověď je vlastně snadná. Inu, většina západoevropských větších měst si je do jisté míry dosti podobná. Když jedete do Londýna, asi tak nějak tušíte, co vás v něm bude čekat. To stejné platí o Berlínu či Amsterdamu. O Skopji se tohle ovšem tvrdit nedá. Člověk vlastně netuší, co ho v ní potká, pokud se o ni do té doby nějak více nezajímal.

Ostravská univerzita, na níž studuji, má mnoho partnerských univerzit v zahraničí, na něž má student možnost vyjet studovat. Tato možnost se pak dále samozřejmě omezuje na váš obor studia a příslušnou katedru, pod kterou spadáte. Měli byste si totiž vybrat partnerskou univerzitu, kde vyučují to, co přímo studujete, či alespoň něco dosti podobného. Já věděl, že chci zamířit někam na Balkán. Tento region totiž zbožňuji nadevše a představa si v něm na několik měsíců vyzkoušet i žít mě prostě pohltila. Najít tudíž školu, na níž se vyučuje politická a kulturní geografie (či jí příbuzné obory) a nachází se na Balkáně, bylo proto trochu složitější. Něco se přeci jen našlo. Z nabídky jsem mohl zavítat kupříkladu do bulharské Sofie, rumunské Bukurešti či slovinského Mariboru. Nic z toho mi ovšem nepřišlo natolik, jak to říci, "balkánské", aby mě to dostatečně přesvědčilo. Tedy až do té doby, co jsem narazil na Skopji. Jakmile jsem na seznamu spatřil University American College Skopje, ani vteřinu jsem neváhal a věděl, kde chci studovat.

Co řešit v souvislosti se studiem v Makedonii?

Vízový proces

Tím, že Severní Makedonie není členem Evropské unie, tak program Erasmus nemusí být tak růžový, jak se může na první pohled zdát. Hlavně totiž musíte překonat byrokratické překážky, které se vám budou snažit znepříjemňovat váš celý pobyt. Myslím tím samozřejmě vízový proces. Člověk totiž v Makedonii nemůže strávit delší dobu jak 90 dní v rámci šesti měsíců. Tím se samozřejmě myslí, že pokud v rámci jednoho půlroku budete v zemi fyzicky dnů 91 dní, tak budou problémy. Problémy tedy budou jedině v případě, že si nevyřídíte vízum. A to jakožto student univerzity, pokud chcete, aby se vám uznalo oficiálně studium, mít víceméně musíte. Tudíž, nějaké 3 měsíce před mým příjezdem do Makedonie jsem začal kontaktovat makedonskou ambasádu v Praze. Poměrně neúspěšně. Bombardoval jsem emaily, všechno, nic. Ještě před tím, než jsem do Makedonie vůbec vyrazil, tak jsem již cítil tu jakousi balkánskou auru nefunkční byrokracie. Nakonec jsem se z mé hostitelské univerzity dozvěděl, že víza nakonec mohu řešit až na místě přes makedonské ministerstvo vnitra. A tak jsem i učinil. Erasmus koordinátorka z tamní univerzity mi pomohla dostatečně na to, abych mou makedonskou rezidenční kartičku dostal přesně 3 dny předtím, než jsem se ze studijního pobytu vrátil zpět domů. Ale mám ji. Je to suvenýr k nezaplacení. Jinak pokud se vskutku do Makedonie na Erasmus kdokoliv, kdo toto čtete, chystáte, připravte se na pořádnou finanční, časovou a psychickou nálož. Protože s jedním oficiálním papírem vás pošlou někam, kde zjistíte, že ten dokument musíte mít ještě orazítkovaný támhle a támhle. Pak se dozvíte, že musí být soudně přeložený do makedonštiny. Pak byt, v němž bydlíte, vlastní společně tři lidi, a tudíž se všichni tři musí v jednu chvíli sejít u notáře, aby společně podali prohlášení, že byt pronajímají zahraničnímu studentovi. Jen je vtipné, že všichni tři sourozenci vlastnící byt pocházejí z úplně rozdílných koutů Makedonie, a tudíž jen kvůli mně se všichni museli sejít k podpisu u notáře v Bitole. Ale nebudu vás tady nudit podobnými kecy o tom, jak je to s těmi vízy těžké. Popoplujeme.

Ubytování

Bydlení je samozřejmě nedílnou součástí každého pobytu v zahraničí. Já zprvu nevěděl, kde hledat. A vlastně ani moc netuším doposud. Měl jsem jen to štěstí, že makedonská ambasáda v Praze kontaktovala jiného českého studenta, který se s nimi snažil vízum vyřešit, a propojila nás dohromady. Kristián ze Západočeské univerzity v tu chvíli studoval na makedonské Univerzitě Cyrila a Metoděje a měl prý v té době v bytě ještě volno. A tak jsem se k němu na kratší chvíli nastěhoval. Byt je však velmi vzdálené pojmenování. Jednalo se spíše o letní přístřešek k rodinnému domku. Přes zimu, vzhledem k tomu, že příbytek nebyl zateplen a nevedlo v něm centrální vytápění, tak byl jak chlaďák. Kristián sice dokoupil přenosné topení do zásuvky, ale moc to nefachalo. Tudíž v lednu byla zima jako kosa. No, a já pak zjistil, že mi paní domu není schopna vydat jeden dokument, který jsem potřeboval k mému studentskému vízu. A to bylo v tu chvíli klíčové. Tudíž byla nutnost se přestěhovat. Kontaktoval jsem tak mého kamaráda operního zpěváka, zdali nemá o něčem tušení, a čirou náhodou se jeho producentce uvolnil v úplném centru Skopje starý jugoslávský byt. Nájem mi samozřejmě hodil za kamarádskou cenu a já se rázem zabydlel v bytě, do něhož jsem se velmi brzy naprosto zamiloval.

Jaký má Skopje vibe?

Poměrně dost zvláštní. Věřím tomu, že kdokoliv, kdo Skopje někdy navštívil, tak posléze tvrdil, že město je jaksi kýčovité, ne-li bizarní. Stejného popisu jsem používal i já, když se mě některý z makedonských spolužáků, co si o městu myslím. "Je to nejbizarnější hlavní město, jež jsem doposud navštívil," odpovídal jsem povětšinou. A přitom jsem to nemyslel nijak špatně. Skopje je dosti bizarní, ale přitom krásné.

A samozřejmě Skopje není tvořena jen jednou čtvrtí. Je několik Skopjí, které mají dosti odlišný vibe. Kupříkladu poměrně živo a turisticky rušno bude samozřejmě v okolí osmanského bazaru a turecké části Čaršija. Jinak se zas budete cítit v sídlišti Karpoš. A kdo se bude chtít mrknout i do romské městské čtvrti Šuto Orizari (o ní si dovolím napsat v budoucím článku), tak zas zažije úplně něco jiného. Skopje, stejně jako složení obyvatelstva celkové Makedonie, je dosti pestré. Tu pestrost lze pozorovat (alespoň já jakožto geograf si toho všímám) v architektuře, náboženských budovách, graffiti, vlajkách, symbolech, nápisech, jídlech a v neposlední řadě i lidech. Může se vám v klidu stát, že jdete do obchodu a pozdravíte makedonsky, jen abyste zjistili, že obchodník je Albánec. Tudíž se ponaučíte, a předpokládáte, že vlastník obchodu hned vedle musí rovněž být Albánec, tudíž jej pozdravíte albánsky. No, zjistíte však, že se zrovna jedná o obchod turecký. Nikomu to ve výsledku zas tak nevadí. Lidé jsou chápaví a tolerantní. Jen je třeba s tímto počítat.

Každopádně zpátky k jakémusi "vajbu" města. Ono je dosti složité jej popsat. Asi bych si dovolil tvrdit, že město je velmi energické, autentické a umělecké. Jakožto student si těchto tří faktorů budete všímat více než dost. A určitě je i oceníte.

Proč je Skopje bizár?

Důvodů, proč bych toto spojení použil je spousty.

Tříkolky a koně

Představte si, že si užíváte příjemného nedělního ranního spánku, když vás v tom najednou probudí vzdálený hlas, který se však blíží skokovým tempem. "Otkupuvam staro železo, stari akumulatori…" zní z amplionu na motorové tříkolce romských obchodníků, kteří svůj byznys zakládají na přeprodávání kovů a elektrických zařízení. Z romské městské čtvrti vyráží každé nedělní ráno do centra města a snaží se toho od Skopjanů nakoupit co nejvíce.

Co se týče romských Skopjanů, v souvislosti s nimi existuje ještě jedna zajímavost. Lze úplně bezproblémů na silnicích v centru města spatřit koňský povoz, na němž sedí celá romská rodina a jen tak si brázdí ulicemi města. Jednou jsem dokonce spatřil jednoho Roma parkovat svého koně v podzemním parkovišti u obchodního centra Ramstore. Kdo neviděl koně v centru města, jako by ve Skopji nebyl. Jedná se však o jistou raritu. Pokud chcete své šance na spatření koně na silnicích navýšit, zajeďte si buď do městské části Šuto Orizari nebo Gazi Baba. Tam se vám poštěstí víceméně stoprocentně.

Projekt Skopje 2014

Dalším bizárem, který je na první pohled asi vůbec nejvíce očividný, je pak centrum města. Centrum Skopje se totiž stalo hlavním terčem k získání pomyslných politických bodů pro bývalého premiéra Nikolu Gruevskiho a stranu VMRO-DPMNE. Projekt Skopje 2014 měl přinést jakýsi klasicistnější nádech budov, a hlavně silnější ochranu před možným zemětřesením (v roce 1963 totiž Skopji zasáhlo ničivé zemětřesení, které většinu klasicistních budov té doby naprosto zbouralo). Gruevského vláda se tedy rozhodla, že to "staré a brutalistické centrum" odstraní a nahradí jej naprosto krásnými antickými budovami, které se jeví, že jsou bůhví kolik staletí staré, a přitom v novém hábitu fungují maximálně 10 let. Mimo renovaci se ovšem projekt zaměřil i na výstavbu soch, které vládnoucí režim a s nimi spřízněné osobnosti veřejného dění považovaly za významně důležité pro makedonskou historii a nezávislost. Logicky tudíž můžeme vidět sochy teologů Cyrila a Metoděje, svatého Nauma a Klimenta Ochridského, dále třeba makedonské revolucionáře Goce Delčeva, Dame Grueva či Jane Sandaskiho či albánské humanitární pracovnice Matky Terezy. Asi tou nejznámější a nejgigantičtější sochou je pak tzv. Bojovník na koni, bystřejším však dojde, že se jedná o sochu Alexandra Makedonského na svém koni Bukefalovi. V okolí řeky by mělo být více než 284 soch. Není divu, že projekt přinesl kontroverze. Ať už ze strany Řecka a Bulharska, tak kupříkladu místních obyvatel, kteří tvrdili, že cena tohoto projektu byla nehorázně vysoká. Předpokládá se, že se celková cena mohla vystoupat až k 500 milionům eur, které mohly být třeba zainvestovány do zdravotnictví či vzdělávání.

Bizárem v této souvislosti je, že si ani nepřečtete, o jakou sochu se jedná. Při tzv. barevné revoluci z roku 2016, poté co se veřejným nátlakem, po odhalení odposlouchávacího skandálu (makedonský Watergate), podařilo Nikolu Gruevského odsunout z premiérského křesla, byla většina těchto soch počmárána. A byly rovněž zabarveny či přeškrtány cedulky se jmenovkami, tudíž se neznalec vskutku nedozví, o jakou sochu se zrovna jedná.

Skopje jugoslávská

Byt, v němž jsem strávil několik měsíců svého života, byl kompletně jugoslávský. Od samotné budovy až po dveře, pračku, troubu, sprchový kout... Jednalo se o jakýsi přetrvávající důkaz té doby. A nejen to. Když jsem vykoukl z okna, pokaždé mě zdravila krásná bronzová socha maršála Tita, jež stojí před gymnáziem pojmenovaném po jugoslávském vůdci. Zajímavostí ovšem je, že tato socha zde stojí teprve od roku 2013, kdy dokonce městská část Centar, ani samotná škola či tehdejší vládnoucí koalice v čele s Nikolou Gruevským neměla s výstavbou vůbec nic společného. Památník od jugonostalgiků pro jugonostalgiky. Překvapuje mě tudíž, že do dnešního dne stojí. 

A tohle lze pozorovat jen v okolí mého bývalého bydliště. A Skopje je velké. Tudíž jugoslávských odkazů či pozůstatků lze v celém městě pozorovat nespočet.

Skopje si prošlo rozsáhlými přestavbami po roce 1963, kdy tohoto roku město zasáhlo ničivé zemětřesení, které poničilo většinu tehdejších budov. Rekonstrukci vedl mezinárodní tým architektů (o tomto se lze dozvědět více v Muzeu současného umění nedaleko osmanské pevnosti Kale). Vystavěny tak byly dnes zalidněné sídliště jako je Karpoš, či Aerodrom. A to jsou právě sídliště, v nichž to dnes nejvíce žije. A pokud se chcete podívat, jak se v takových místech žije, tak neváhejte. Ponořte se do průzkumu sídlišť. Já osobně takové procházky miluji. A zrovna třeba Aerodrom je doslova skvělým místem pro život, kde bych si i já dokázal představit žít. Betonové panelové sídliště představují v mé mysli pomyslné město ve městě, kde život vypadá úplně jinak než kupříkladu v městské části Centar. V každé takové městské části mají obyvatelé veškeré služby, které potřebuji k životu. A co se týče veřejných prostor, tak kupříkladu Aerodrom má tak skvěle vymyšlenou kombinaci panelových domů se zelenými parky, sportovišti a dětskými hřišti, že se mi tomu ani nechtělo věřit. Pokud ve Skopji někdy budete, rozhodně si udělejte výlet i mimo centrum. Nebudete toho rozhodně litovat.

Některé menší pozůstatky jugoslávské doby lze pozorovat v sochách, jako kupříkladu u Monumentu lidského utrpení za svobodu, jež se nachází na pevnosti Kale, nebo kupříkladu na monumentu pro prezidium Antifašistického shromáždění pro národní osvobození Makedonie (ASNOM).

Pak zde ale máme megalomanské stavby, které vaše oči rozhodně nepřehlédnou. Jednou z nich je kupříkladu stavba studentských kolejí Goce Delčeva (pojmenováno po makedonském revolucionáři). Tyto studentské koleje, jež byly vybudovány v sedmdesátkách a nabízí přes tisíc postelí, jsou pro mnohé druhým domovem. Každopádně pro člověka, který chce spatřit jugoslávský brutalismus, jsou naprostou slastí pro oči. Jen tak se procházet po okolí a pozorovat tu obrovskou slast nám ovšem s kolegou Kristiánem nestačilo. Vydali jsme se tudíž nepozorovaně přes recepci až do 14. patra, odkud jsme z balkonu pozorovali, jak vysoko vlastně jsme. Naše dobrodružství nám překazila až paní kolejní, která nepochopila fakt, že jsme se jen chtěli kochat krásami brutalismu, a vyhodila nás ven. Každopádně tohle nesmíte minout.

Další takovou specifickou budovou je pak ústředna makedonské pošty, která se nachází hned u pobřeží řeky Vardar nedaleko náměstí Alexandra Velikého. Jedná se o budovu z roku 1974 a je unikátní jejím tvarem lotosového květu. Tahle budova za mě vlastně symbolizuje jakousi specifickou architektonickou pestrost, kterým makedonské město oplývá. V roce 2013 pak zadní část budovy vyhořela, a kvůli tomu, lze i z jedné strany nakouknout dovnitř.

Každopádně nejsou to jen tyto dvě specifické budovy. Stačí mít otevřené oči a koukat všude po okolí. Většina budov totiž pochází z doby jugoslávské. A každá je tak trochu specifická.

Pokud by si někdo z vás chtěl udělat výlet ještě dál mimo centrum, rozhodně doporučuji návštěvu hřbitova v městské části Butel. Jedná se o jeden z největších makedonských hřbitovů vůbec. Byl založen roku 1952 a lze v něm pozorovat jak náhrobky pravoslavné, muslimské, katolické, židovské, tak i hroby jugoslávských partyzánů a mnoho pomníků (jako třeba specifický pomník obětem zemětřesení z roku 1963). Já auru hřbitovů poměrně zbožňuji. Jen tak se procházet a cítit to ticho a pomyslný klid. A představovat si, jaké příběhy si jednotlivci zde pohřbení za svůj život zažili. K hřbitovu se lze dostat pěšky, pokud skočíte na autobus hromadné dopravy do romské čtvrti Šuto Orizari. Ta je ovšem tak specifická, že jen a pouze o ni v budoucnu sepíšu samostatný článek.

Má makedonská univerzita

Místem, kde jsem ve Skopji studoval, mi byla specifická privátní univerzita jménem University American College Skopje, zkráceně UACS. Jedná se o vskutku mini univerzitu, veškeré její prostory se totiž vejdou do dvou pater jedné kancelářské budovy v okolí městské části Aerodromu. A přitom se jednalo o velice zajímavou zkušenost, které rozhodně nelituji. K privátním univerzitám mám poměrně negativní vztah, nebo respektive v nich nevidím tu přidanou hodnotu, kterou přináší státní školství. UACS ovšem bylo jiné. Makedonské státní školství je totiž od našeho dosti odlišné, a privátní univerzity jsou tak používanou volbou v případě, že si studenti přejí získat hodnotné vzdělání se specifickým zaměřením. U nás mi to přijde úplně naopak.

Na UACS mají několik fakult. Kupříkladu právnickou, ekonomickou, cizích jazyků, informačních technologií, architektury a politických věd, na níž jsem studoval. Kvalita výuky a její styl byl natolik nadstandartní a specifický, že jsem byl naprosto očarován a vskutku jsem se těšil na většinu přednášek a seminářů, na které jsem docházel. Bývalý makedonský prezident Stevo Pendarovski (jež letos neobhájil ve volbách mandát), na fakultě politických věd do vyhraných voleb v roce 2019 působil, a je dosti pravděpodobné, že se velice brzy vrátí zpět. I přesto mezi mými vyučujícími byli neskuteční velikáni ve svém oboru. Za zmínku stojí profesoři Ognen Vangelov a Ivan Dodovski, kteří mě v mnoha ohledech nehorázně obohatili a jsou mi velkou motivací k tomu u oboru, jež studuji, zůstat. Mimo jiné jsem si každého čtvrtku v daném semestru užíval výuku s bývalým makedonským ministrem zahraničí Nikolou Poposkim o mezinárodních organizacích. Takže výuka v mnoha ohledech nebyla jen teoretická, ale i praktická.

Spolužáci byli naprosto skvělí. Tak nějak jsem si představoval, že když se jedná o soukromou univerzitu, budou to spolužáci snobští, kteří si představují, že si studium zaplatí, a budou rovnou mít v rukou i titul. Toto rozhodně toho nebyl případ. Mí spolužáci byli neskutečně skromní, přátelští, zamilovaní do oboru politických věd, nápomocní a ve všech ohledech jsem si s nimi strávený čas velice užil. Samozřejmě jsme se setkávali i mimo budovu univerzity a já mám díky tomu dodnes v Makedonii spousty přátel.

Specifikem také bylo, že na UACS je veškerá výuka v angličtině. Neexistují žádné předměty v makedonštině. Všechno je anglicky. A tudíž mě vůbec mou první hodinu překvapilo, jak plynně a bezproblémů, většina mých spolužáků ovládá angličtinu s naprostou lehkostí. To mě alespoň v tom půlroce namotivovalo, abych se jim alespoň trochu pokusil vyrovnat. Dalo by se říci, že se to povedlo.

Celkově byla má zkušenost s celou univerzitou neskutečně pozitivní. Pokud byste tedy uvažovali, a měli tu příležitost, na univerzitě v rámci svého Erasmu studovat, rozhodně do toho jděte!

Děje se ve Skopji vůbec něco zajímavého?

Skopje Expats Only

Ano, děje se toho spousty! A díky tomu, že jsem byl po celou dobu pobytu ve WhatsApp skupině Skopje Expats Only, tak jsem věděl víceméně všechno, co se zrovna koná a kde. Ať už ve Skopji budete dlouhodoběji, nebo třeba jen chvilku, rozhodně doporučuji si otevřít jejich facebookovou stránku a přidat se. Neunikne vám totiž vůbec nic. Expati ve Skopje mimo jiné pořádají každou neděli společné setkání pro všechny, kdo o to mají zájem. Je tudíž možné tímto způsobem poznat nové tváře. Ať už místní Makedonce, zahraniční pracovníky či studenty, či cestovatele, kteří Skopjí jen projíždějí (za mého času se toto setkání konalo každou neděli od 17:00 v Cafe Samo v Karpoši).

A právě díky této skupině vím, že se toho ve Skopji děje vskutku hodně. Ať už se jedná o různé koncerty (větší či menší, zdarma či s placením, instrumentál nebo nějaká rocková kapela), divadelní a filmová představení (já se takto kupříkladu dozvěděl o promítání filmů z Visegradské čtyřky, kdy jsem se poprvé ve svém životě podíval na film Vratné lahve s mými makedonskými kamarády), festivaly jídla a další. Tudíž co se týče nějakých kulturních akcí, Skopje toho nabízí opravdu spousty. Asi mým největším zážitkem byla návštěva koncertu jugoslávského zpěváka Gorana Bregoviče ve sportovní hale Jane Sandaski. Gorana jsem poslouchal již delší dobu, ale slyšet ten specifický balkánsko-romský folk, to byla paráda.

Sport ve Skopji

Ve Skopji je mimo jiné spousta sportovních týmů, a vstupné je v mnoha případech směšné, či není vůbec žádné. Já takto třeba docházel na basketbal, který jsem více začal sledovat právě teprve na Balkáně. Mým prvním basketbalovým zápasem, co jsem kdy vůbec navštívil, byla první kosovská liga mezi Sigalem a Golden Eagle Yilli v Prištině. Utkání bylo poměrně vyhrocené, kvůli srbskému trenérovi hostujícího týmu. A i ve Skopje jsem byl účastníkem etnicky vyhroceného utkání. Jednalo se o playoff nejvyšší basketbalové makedonské ligy mezi dvěma skopskými týmy. Nastoupil proti sobě Aerodrom Skopje (tvořen převážně makedonskými hráči) a Čair (tvořen převážně albánskými hráči). A logicky, skopští Albánci podporovali Čair, makedonští Skopjani zase celek z Aerodromu. Pokud by Čair prohrál tento zápas, vypadl by z playoff pavouka, musel tedy zvítězit. To se mu zpočátku také velice dařilo. S kamarády jsme zrovna seděli náhodou právě v albánském kotli, a tudíž jsme byli nuceni dávat najevo, že i my podporujeme zrovna Čair. Nálada ovšem opadla, když Aerodrom převzal vedení. Albánci vedle nás si i přes zákaz kouření zapálili cigarety a házeli slupky od slunečnicových semínek na hřiště. Nakonec, po konci zápasu, museli na bezpečný odchod všech hráčů i fanoušků dohlížet těžkooděnci. Jo, typický etnicky napjatý zápas.

Jinak není to jen basket, na který se lze jít podívat. Ve Skopji sídlí i mnoho týmů hrajících nejvyšší fotbalovou ligu (kupříkladu FK Vardar, albánský Shkupi či FK Rabotnički). Vstupné je opět většinou směšné, za pár korun. Na Vardar se dá na mnoho zápasů dostat i zdarma, jelikož tým se snaží všemi možnými způsoby naplnit stadion. Stačí se podívat na facebookovou stránku daného týmu, a tam se dočtete více informací o nadcházejících zápasech. Webové stránky doporučit nemůžu, většinou nejsou aktualizované.

Noční život

Skopje v noci žije. A pokud i vy máte rádi nějaký ten drink, fajnovou hudbu a skvělou společnost, bez problémů si hlavní makedonské město užijete. Já jsem se společně s mými makedonskými kamarády či zahraničními studenty a pracovníky chodil bavit poměrně často. Jelikož nabídka míst je poměrně široká, rozhodně jsem nepoznal všechno, co noční Skopje nabízí. I přesto zde ovšem hodím pár doporučení, která dle mého názoru stojí za to.

V městské části Centar se nachází hned několik klubů či barů, které stojí za zmínku. Co se týče barů, které otevírají o dost dříve, než většina klubů ve Skopje (až minimálně od jedné), tak doporučím kupříkladu jazzový bar Dze (který se nachází v útrobách budovy městského obchodního centra – GTC), Beertiju, která se nachází rovněž v GTC a často se v ní konají tématické hudební večery (kupříkladu devadesátky, The Smiths night a podobně…). Velkou nabídku piv pak mají v pivnici Beer Garden, ta se však již nachází v Karpoši. Z centra je to ovšem v docházkové vzdálenosti. Zajímavá piva nabízejí rovněž v typické makedonské hospodě Gluvo kuče (v překladu němý pes), kde se člověk může i pořádně najíst).

Co se týče klubů, musím zmínit Klub 1212, jež se nachází blízko obchodního centra Ramstore. Sice se platí vstup, ale muzika stojí většinou za to, a překvapivě je zde plno i mimo víkendy. Nejvíce narvaný klub, ve kterém jsem ve Skopji za můj pobyt byl, je posléze Epicentar. Ten se nachází víceméně hned vedle centra a do jisté míry je snadno přehlédnutelný. Nejprve projdete skrz pokladnu a bodyguardy, posléze jdete po schodech dolu, odhrnete závěsy… a vidíte masivní počet lidí. To bylo pro mě asi největší překvapení, jelikož jsem nečekal, že jen jedno místo ve Skopje do sebe dokáže přilákat tolik lidí najednou. Můj oblíbený klub ve Skopji nese název Balet. Jedná se o útulný menší klub, kde hrají skvělou muziku. Když jsme se s kolegy nudili ve středu v noci, a ráno nebyla žádná přednáška, Balet byl vždycky jasnou volbou.

Posledním doporučením musím zmínit klub, kam zavítat přes letní dny. Některé kluby, které jsem tu vypsal, jsou totiž otevřené pouze mimo sezónu. Za mě rozhodně v létě stojí za návštěvu Havana Summer Club, který naleznete uvnitř městského parku. Přívětivé ceny, a hlavně živá muzika, která za letních nocí a dobrého počasí dokáže udržet většinu osazenstva přítomnou až do zavíračky ve čtyři ráno. Havanu moc doporučuji!

Okolí Skopje

Existují dvě oblíbené destinace pro obyvatele Skopje, když přijde na řadu víkend či volný den – kaňon Matka a hora Vodno s ikonickým křížem. Co to ale takhle spojit? Tyto dvě místa se totiž nenacházejí od sebe vůbec daleko, a pokud si chcete užít den v přírodě s krásnými výhledy, stojí za to si tuto túru absolvovat. Já ji za můj pobyt šel nejspíše šestkrát.

Já tedy na kříž Vodno jezdil lanovkou, to se přiznám. Přišlo mi zbytečné se na kříž šplhat, když jsem tam s lanovkou za 100 MKD (přibližně 40 Kč) nahoře za pár minut. Navíc se nám díky jízdě lanovkou nabízí naprosto krásné výhledy na město, a prostě to dle mého názoru stojí za to.

Menší zajímavost ohledně výstavby kříže Millenium. Plán na jeho výstavbu byl poprvé zmíněn až po mezietnickém konfliktu z roku 2001 mezi albánskými ozbrojenci z UCK a makedonskou armádou. Konkrétně před volbami z roku 2002 přišla vláda Ljubča Georgievského z nacionalistické strany VMRO-DPMNE s nápadem na výstavbu masivního kříže nad hlavním městem, aby si upevnil podporu většiny makedonského obyvatelstva, která se teprve stále oklepávala z nedávného ozbrojeného konfliktu. Makedonská pravoslavná církev samozřejmě tento nápad uvítala. Slovo dalo slovu a již v srpnu roku 2002, přesně rok po podepsání Ochridských rámcových dohod k ukončení ozbrojeného konfliktu, stál kříž na hoře Vodno, jakoby pozorujíc shora vše, co se děje ve městě pod ním. Výstavbu kříže ovšem některé národnostní menšiny ve městě, převážně Albánci, berou s velkou nelibostí a kříž někteří mohou považovat za přetrvávající dominanci makedonské složky populace nad hlavním městem. V roce 2011 pak byla otevřena zmíněná lanovka. Důležité je však říci, že v pondělí nejezdí!

Od kříže se pak vydáte cestičkou přes vrchol Abedishte až ke kostelu Sveti Nikole, kde si rozhodně doporučuji udělat zastávku. Výšlap není vůbec náročný, a víceméně se po cestě nemáte kde ztratit. Po cestě vás kupříkladu potkají opuštěné bunkry, které doporučuji prozkoumat! Co se týče kostelu Sveti Nikole, neví se úplně přesně kdy byl vystavěn, nejpravděpodobnější shoda je, že pochází z doby okolo 14. století. Nedá se tedy vlézt přímo do budovy kostela, lze se však v klidu usadit v prostorech kostela, kam se dostanete skrz dřevěné dveře. Lze si zde natočit čistou vodu, vyprázdnit na záchodě a užívat nerušené pohody. Jedná se o naprosto úžasné místo na piknik, a dokonce přemýšlím, že až se někdy vrátím, na jednu noc si postavím stan a přespím tam.

Z kostelu to je ke kaňonu Matka už kousek. Celý výšlap vám zabere přibližně 4 hodiny, možná méně, možná více, záleží na vás. Každopádně ty krásné výhledy na dosah ruky z centra města doopravdy stojí za to! Takže pokud si nebudete vědět rady, co si počít s volným dnem ve Skopji, můžete ho využít tímto způsobem.

Jen tedy musím zmínit, že když přijdete mimo sezónu do Matky později (třeba po sedmé večer), tak hromadná autobusová doprava nemusí úplně fungovat tak, jak by měla. Já, co jsem do Matky přišel po sedmé večer, tak nikdy autobus již nejel, ačkoliv mi mobilní aplikace tvrdila, že už měly přijet za tu dobu dva. Takže s tímhle úplně nepočítat.

Závěrem

Skopje je městem, které stojí za vaši návštěvu. Tento článek mi měl trochu dopomoci se vzpamatováním se z toho, že ve Skopji již nežiji, ale zároveň se vypsat z faktu, že mi město nehorázně chybí. A sepsal jsem to tak, abyste městu dali šanci i vy. Má toho k nabídnutí totiž spousty! Jedná se o jedno z míst, kde bych si vskutku představil žít na nějakou delší dobu. Skopje je láska.