První kapitola mé knihy

Možná si někteří pamatujete, že jsem se kdysi rozhodl napsat knihu. Málo z vás již ovšem pravděpodobně netuší, že jsem ji dopsal. Již v září minulého roku. Od té doby leží netknutá v úložišti mého notebooku. Co s ní? Má jít ven? To je otázka, kterou si sám sebe neustále pokládám. K příležitosti spuštění tohoto blogu jsem se ovšem rozhodl, že ven vypustím alespoň první kapitolu. A uvidíme, zdali budete mít zájem o další dávku. :) Inu, přeji příjemné čtení! 

V životě každého jednou nastane zlom. Zlom, po kterém se podíváte na dny, které jste prožili s nadhledem i kritikou a řeknete si: "A dost! Takhle to dál nejde." Takový duševní převrat je mimořádný. Nemáte ho každý den, týden ani měsíc. Je jedinečný. A většinou i bolestivý. Pokud se mu poddáte a necháte se trápením pohltit, většinou to s vámi dobře nedopadne. Bouři v duši plnou hromů a blesků může spustit třeba smrt, nemoc či láska. Tou největší smrští je potom kombinace všeho dohromady. Mým spouštěčem naštěstí byl jen jeden z těchto faktorů. Nikdo mi neumřel, ani neonemocněl. Pokud teda nepočítám srdce, které bylo vystaveno takovým ledovým úderům, po nichž jsem nepočítal, že by ještě někdy mohlo tlouci.

Některá slova bodají jako precizně naostřené nože. Některá ještě více. Většinou to jsou věty pronesené jemným a sotva vnímatelným hláskem, které vás svým významem ohluší. Láska léčí, láska zabíjí.

Provinilý pocit člověka na útěku, Budapešť

Bylo pár minut po jedné odpoledne a já ze svého kupé pozoroval lidmi nabité nástupiště. Každý někam pospíchal. Pod mými nohami jsem měl položený batoh o váze 17 kilogramů, na sobě jarní nepromokavou bundu a trekkingové boty. Byl jsem na to sám. Na všechno jsem byl odteď sám. Začalo se mi špatně dýchat, oči mi začaly slzet a třásly se mi ruce. Chystal jsem se všechno hodit za hlavu, všechny opustit. Čekala mě osmihodinová jízda vlakem. Měl jsem proto dost času svou mysl zaměstnat nad událostmi předešlých dní. Vybavit si veškeré dialogy, pláče, výlevy smutku a utrpení. Procházel jsem si těžkým obdobím. Nikdo mi neumřel, nikdo nebyl nemocný. To jen láska. Jen láska…

Každý by měl mít právo se jen tak vypařit. Žít a dělat si to, po čem srdce po dlouhou dobu toužilo. Já jsem takového práva poprvé využil ve svých devatenácti letech. V době, kdy většina mých spolužáků a blízkých kamarádů ze střední školy prožívala první měsíc na vysoké škole, já seděl ve vlaku mířícím do Budapešti. Na tom by přeci nebylo nic zvláštního, není nad to udělat si víkendový výlet do maďarské metropole. Já se z města termálních lázní však nehodlal vrátit domů. Nevěděl jsem, zdali se někdy vůbec domů vrátím.

Kupé se pomalu zaplňovalo a já začínal pociťovat jistou nervozitu. Určitě jsem na něco zapomněl. Ručník mám. Baterku, nordic walking hole, celtu a spacák taky. To jsou stěžejní věci. Myslel jsem na všechno, co opouštím. Mou mysl však přebíjela ona. Ta, co opustila mě. Diana.

Vlakvedoucí zapískal, stevardi provedli výpravu, vyráželo se. V kupé seděli další tři kluci, vrstevníci, kteří se bavili o velké párty, na kterou váží cestu až do Brna. Kéž bych byl v jejich kůži. Být v pohodě. Jeden z nich si všiml mé krosny, a poté, co nám stevard zkontroloval jízdenky a nabídl kávu a čaj, zeptal se, kam s takovým nákladem mířím. "Do Istanbulu," odpověděl jsem klidným hlasem. "Do Turecka? Hustý! Takže letíš z Vídně, jo? Taky to tak občas dělám. Letenky jsou odtamtud levnější," povídá mi.

"Víš, vlastně jedu až do Budapešti. Odtamtud přestupuji na vlak. Pak přestupuji na další vlak. No a pak bych měl nějak skončit v Turecku. Zkouším, jestli jde cestovat po Evropě i bez létání."

"Tak to jsi hustej cápek, máš respekt! Jak dlouho budeš v Turecku? Pojedeš i k moři?" přidal se do konverzace další ze skupiny.

"No, ještě nevím, jak dlouho tam budu. Asi nějaký měsíc. Mám totiž v plánu dojít z Turecka pěšky do Santiaga de Compostela."

Všem třem spadla brada a nevěřícně mě pozorovali. "Do Santiaga de Compostela? Ve Španělsku? Proč bys to kurva dělal?" ptal se třetí hlas ze skupinky chystajíc se opít do němoty v Brně.

Kvůli ní. Kvůli sobě. Potřebuju si vyzkoušet jaké to je žít mimo zažité koleje. Potřebuju to okusit. Strašně po tom toužím. Být poutníkem, který každý den kráčí bůhvíkam. Zažívat dobrodružství. Ta touha něčeho nepoznaného je tak silná, že si nemohu pomoci. Musím do toho jít. Musím to zažít.

Tato slova jsem si samozřejmě nechal pro sebe. Důkladně jsem si svou odpověď promyslel. Nakonec jsem se svých úst vypravil jen a pouze dvě slova: "Proč ne?"

Po Brně jsem v kupé osaměl. Přidala se ke mně sice jedna starší paní, neměl jsem si s ní však co říci. Rovnou se uvelebila ke spánku, ve kterém setrvala až do rakouské Vídně. Já měl tak čas na důkladné přemýšlení. O tom, co se stalo, co se děje a co mě čeká. Měl jsem pocit, že mi z toho všeho dříve či později praskne hlava. Technicky vzato jsem za školou. Měl bych být na vysoké škole a učit se, jak učit. Místo toho se vydávám na cestu do neznáma. Na cestu, díky které zapomenu. Pocity, které mi pulzovaly tělem se nedají shrnout, vysvětlit. Prostě byly. Mísil se ve mně stesk, strach a osamělost. Na druhé straně však i řádná dávka štěstí a radosti. Řekl bych, že i vlivem tohoto emočního pekla se mi udělalo poměrně špatně. Cítil jsem, že na mě něco leze. Svaly mi chably, ruce se klepaly a pocit, že se mi každou chvílí rozskočí hlava, byl čím dál tím silnějším. Myslím, že to ve výsledku žádná choroba nebyla. Jednalo se spíše o strach. Proto jsem do sebe na té dlouhé cestě kopl dva prášky Paralenu a doufal jsem, že se mi uleví co nejdříve.

Do Budapešti jsem dorazil okolo osmé hodiny večerní. Z vlakového nádraží Deli-pu jsem to měl k hostiteli, na něhož jsem narazil přes aplikaci Couchsurfing, asi nějakých 40 minut chůzí. Rozhodl jsem se tedy, že ušetřím peníze za hromadnou dopravu a trochu se projdu. Potřeba svěžího vzduchu nočního města byla po těch osmi hodinách strávených zavřený ve vlaku nepopsatelná. Jak jsem se, tak procházel při břehu Dunaje, začal jsem pociťovat jistý pocit zadostiučinění. Už to nebyla jen pouhá představa, myšlenka či sen. Stávala se z toho reálná věc, můj život. To, co jsem si kdysi dávno vysnil se přeci jen začínalo plnit. Že to bude za okolností, během kterých jsem přemýšlel nad tím, zda má cenu vůbec žít, jsem netušil.

Rozchody jsou pozoruhodnou záležitostí. Člověk miluje jiného člověka. Dva lidi. Pár. Důvěra. Je vůbec možné, aby láska trvala věčně? Je možné, aby láska v dnešní uspěchané době kvetla? Tehdy jsem tomu věřil. Věřil jsem, že bude věčná. Tak to asi má každý, kdo je v prvním vážnějším vztahu. Ve vztahu, kdy si s rodičemi druhého tykáte. Ve vztahu, kdy spolu usínáte, ve vztahu, kdy se spolu probouzíte. Ve vztahu, kde se činíte silnějšími. Ve vztahu.

Největším hybatelem lidské aktivity nejsou peníze, ani úspěch. Je to srdce. Ať už ve smyslu pozitivním, tak negativním. Co člověka dokáže dostat do stavu, kdy zahodí vše jen proto, aby šel pěšky Evropou? Jen jedna věc. Láska. Láska k člověku, k sobě samému, ke svému snu. Láska k životu. Ta je nejvíce potřebná, a i přesto ji mnoho lidí postrádá.

Krok, krok a další krok. Tak jsem pochodoval noční Budapeští. Do tváře mě bil jemný, avšak ledový vítr, na zádech zátěž v podobě 17kilové krosny. Tak takové utrpení to bude, pomyslel jsem si při představě počtu kilometrů, které mě na pěší pouti teprve čekají. Zatím jsem se toho neděsil. Nebo spíše děsil, ale jaksi jsem si nedokázal dát těch pomalu osm tisíc kilometrů do souvislé roviny. Stále jsem si nalhával, že to bude pohodička. To jsem ještě netušil, co mě za týden potká.

V hlavě mi zněla melodie skladby An der schönen blauen Donau. Zasnil jsem se. Snažil jsem se najít tu krásu Dunaje, kterou skladatel Johann Strauss kdysi objevil. Na krásném modrém Dunaji. Tak zní doslovný překlad valčíku, jenž měl premiéru v roce 1867 ve Vídni. Uběhla pomalu dvě století a řeka je stále tak modrá a krásná, jak ji Strauss popsal.

Pátek. Míjeli mě lidé mířící do hospod, barů či za jinou zábavou. Někteří již byli značně podnapilí, jiní pod vlivem jemných drog. Všechny spojovala jedna věc. Byli šťastní. Nic je nesužovalo. Pozoroval jsem je a trochu se mi zachtělo být v jejich pozici. Já měl hlad, bojoval s únavou a nejspíše mě trápila i horečka.

Sem tam jsem kontroloval Google Mapy, zda jsem náhodou nezahnul jinak, než bych měl. Po nějaké době jsem to spatřil. Impozantní výtvor. Országház. Budovu maďarského parlamentu. Doposud jsem o ní pouze slyšel. O její velikosti, magii a kráse. V ten moment však zářila světly přímo přede mnou. Stál jsem na druhém břehu Dunaje a jako přikovaný se nemohl pohnout. Tak to je ono. To je ta krása cestování. Jsem tady. Tady, v Budapešti.

Byt mého hostitele nebyl od budovy, která mi vytřela zrak, daleko. Neotálel jsem, neboť se mi zima dostávala do morku kostí, přešel na druhý břeh, prošel okolo osvětleného Orszhágházu a pokračoval odhadem deset minut vycházkovou chůzí. Jakmile jsem dorazil k bulváru, odkud jsem pozoroval Baziliku svatého Štěpána, měl jsem vyhráno. Navigace v telefonu ukazovala, že mi do cíle chybělo pouhých 200 metrů. Zaposlouchal jsem se proto do výkonu pouličního umělce hrajícího na saxofon a nesl se směrem k vůbec první posteli, kterou jsem se chystal na své cestě využít.

Budova číslo 17. To je ono. Vešel jsem dovnitř a ocitl se v otevřeném prostranství, které zdánlivě připomínalo dvorek. Zdi byly poseté mnoha okny a balkóny, na napnutých šňůrách viselo vyprané prádlo, a tak bylo jasné, že v těchto místech doopravdy nějací lidé žijí. Výtah mi netrvalo najít dlouho. Ze všech stran počmáraná konstrukce mě vyvezla až do sedmého patra. L. Takács, Fekete, Berki… ah, Petit Francoise, tady je. Dveře byly pootevřené. Přesně tak jak jsme se anglicky domluvili v naší konverzaci na Instagramu.

Já: Dorazím na Deli-pu okolo půl osmé, pokud nebudeme mít zpoždění. Je to v pořádku?

Francoise: Ano, žádný problém. Jen v tu chvíli zrovna nebudu na bytě. Hraji v několika kapelách na kytaru a s jednou zrovna máme koncert v baru dvacet minut hromadnou dopravou od mého domova. Chceš se přijít podívat?

Já: Tyjo, zní to hrozně zajímavě, ale zatím netuším, zda nebudu moc unavenej. Přeci jenom mě čeká osm hodit jízdy vlakem, to by mě mohlo vyčerpat. A taky asi budu mít hlad.

Francoise: To máš nejspíše pravdu. Tak víš co? Vzhledem k tomu, že svým sousedům na patře důvěřuji tak moc, že jim občas svěřím i svého psa, nechám odemčené dveře. Adresu jsem posílal už předtím, je to v sedmém patře. Na dveřích jsou různé samolepky rockových kapel. Nejde to minout. Já se vrátím asi okolo půlnoci. Pokud už budeš spát, nedá se nic dělat. Kdyžtak pokecáme ráno. Jasný? A chovej se jako doma. Sprcha, kuchyň, postel… Využívej vše, jak se ti zlíbí. A promiň, že tam zrovna nebudu.

Jestli bych kvůli absolutnímu cizinci nechal otevřené dveře od bytu, to se přiznám, netuším. Francoise si však tímto krokem získal můj respekt. Po příchodu do bytu jsem hned vyzkoušel jeho záchod. Bylo mi nehorázně špatně, a dokonce jsem se i pozvracel. Po ukončení dávení nad mísou jsem bezprostředně vyhledal plato Paralenu a hned do sebe dvě pilulky hodil. Vedle mikrovlnné trouby na mě vykoukl černý čaj. Toho večera byl kromě prášků vším, co jsem zvládl zkonzumovat.

Bylo asi půl desáté večer a já ležel v posteli neznámého Francouze žijícího v Budapešti s čajem v ruce, klepal se zimou a přemýšlel nad tím, co tu vůbec pohledávám. Odpověď na tu otázku jsem ovšem toho dne nenašel. Netrvalo totiž dlouho a já vlivem únavy a pravděpodobně i horečky padl vyčerpáním do hlubokého spánku.

Kde to vlastně jsem? Kdy uvidím svou vlastní postel? Čí je to hlas? Proč? Ze snění mě probudila výrazná vůně něčeho smaženého. Promnul jsem si oči a podíval se na telefon, kde hodiny ukazovaly čas 8:56. Naspal jsem toho docela dost, pomyslel jsem si. I tak mě však při polykání silně škrábalo v krku a celkově mě sžírala únava a malátnost. Podle rachotu ve vedlejší místnosti jsem si dokázal dát dohromady, že Francoise právě připravuje sobě a jeho hostu snídani. Po bližším zkoumání vůně jsem si byl jistý, že smaží na pánvi společně vajíčka a slaninu.

Francoisova ložnice nebyla nijak prostorná. Po místnosti měl různě poházené ponožky a spodní prádlo, nad postelí viselo pár zajímavých obrazů a v jednom rohu byla opřena kytara. Vstávání z postele mi trochu času zabralo. Kdybych byl v tuhle chvíli stále studoval, nejspíše bych pár přednášek a seminář vynechal. Vůbec mi dobře nebylo. Tady však nebylo žádné buď půjdu, nebo nepůjdu. Existovala jen jedna možnost. Ve čtyři odpoledne mi měl odjet vlak do Rumunska. A navíc jsem v Budapešti, namlouval jsem si, musím to město poznat! Po těchto úvahách se mi přeci jen povedlo z tepla postele vyhrabal. Z mohutné krosny jsem si s trochou obtíží vyndal jedno čisté triko, trenky a ponožky. Malátný a absolutně nepřipraven do nového dne jsem opustil místnost, v níž se mi spalo jako šípkové růžence.

"Dobré ráno přeji," pozdravil jsem anglicky svého hostitele.

"Je, ahoj! Jak se ti spalo?"

"No, mohlo by to být lepší. Nebylo mi úplně dobře. Docela mě bolí v krku."

"Myslíš, že to není nic vážnějšího? Třeba… covid? Dneska musím na test, tak promiň, že se tak ptám."

"Ne, covid to určitě není. Je to spíše taková stresová migréna. Dám si pár prášků a pastilky na bolest v krku a budu fajn, fakt."

"Když myslíš. Dáš si čaj, kávu?"

"Poprosím tě o kávu. Ale bez mléka, prostě černou. Díky."

Poté jsem se podíval na obsah pánve, který Francoise posledních 20 minut tak pracně připravoval a docela mi zatrnulo. Jak bude reagovat?

"Víš, prosím tě. Koukám na tu snídani, cos připravil. Strašně moc si toho vážím, ale já nejím jak vajíčka, tak maso. Prosím, omluv mě. Je mi to líto."

Francoise se na mě podíval a chvilku mě pozoroval. "Takže vegan, jo?" otázal se. "Dá se to tak říci," odvětil jsem. "Neboj se prosím tě toho, že bych na tebe teď nahlížel jinak, jak to někteří dělají. Já k vám mám vlastně strašný respekt a obdivuji, že si stojíte za svým názorem i ve chvíli, kdy je většina společnosti nakloněna proti vám. Taky jsem s jednou vegankou pár let chodil, takže si některé recepty ještě pamatuji. Pokud se nemýlím, čirou náhodou bych měl mít v lednici jedno tofu. Dáš si míchaná tofu vajíčka s toastem?"

Já nemohl uvěřit tomu, co právě říkal. Po nějaké chvilce jsem si uvědomil, že to myslel vážně, a tak jsem několikrát s úsměvem na tváři pokývl ke znamení souhlasu. První ráno v úplně cizí zemi a já mám radost. Pravou radost.

Porce to byla obrovská a já jsem se na ni s mým poloprázdným žaludkem nesmírně těšil. Po pár soustech jsem se svým hostitelem znovu zavedl řeč.

"Co tě sem vlastně přivedlo? Sem, myslím tím, do Budapešti," načal jsem nové téma.

"Víš, po nějaké době mi přišla Francie taková ohraná. Není to tím, že by se mi tam nelíbilo, nebo že bych svou vlast vyloženě nenáviděl. Spíše mě přestala bavit. Nic víc bych za tím nehledal. Ve svých osmnácti letech jsem se poprvé vydal autostopem po Evropě a zjistil, že mé představy o jiných státech vůbec nekopírovaly realitu. Uvědomil jsem si, že i přes odlišnosti kulturní, jazykové a ekonomické, jsme přeci jen lidmi. Že se všude každý potřebuje několikrát za den vyprázdnit na záchodě, že každý potřebuje jíst a být milován. Tohle uvědomění mi dalo strašně mnoho. Od té doby jsem ve Francii nežil. Střídavě jsem pendloval mezi Evropou, jihovýchodní Asií a Spojenými státy americkými. V Budapešti bydlím už nějaké tři roky a nemůžu si stěžovat. Je to takové kosmopolitní město, kde se cítím doma. Tímto bych to asi uzavřel."

"Tyjo. Děkuju za odpověď. Miluju, když se člověk rozpovídá takovým způsobem. Hele, ještě by mě zajímala jedna věc, nad kterou jsem včera musel přemýšlet. Když jsem v noci dorazil, nechal jsi mi otevřené dveře od bytu, zatímco jsi byl pryč. To se nebojíš, že bych tě mohl třeba vykrást?"

"No, tak našel jsem tě na Couchsurfingu. Vím, že i tam se mohou vyskytovat různá individua, ale podle toho, co jsi tam o sobě napsal a jaké fotky máš na profilu, přišel jsi mi jako zajímavá osoba. Nevím, asi jsem si k tobě už jen z prvního dojmu vybudoval jistou míru důvěry. Vím, není to správný, ale přišel jsi mi sympatický. V tom pokoji, kdes minulou noc spal, se vystřídalo za mé roky působení na Couchsurfingu asi už 150 lidí z různých koutů světa. Já už jsem starej. Je mi 31 let, mám tady stabilní práci a tímhle způsobem se vracím do svých mladých let. Do let, kdy jsem si plnil své sny. S každým novým hostem prožívám to, co cítí. To nadšení. Proto nabízím svou postel kompletním cizincům. Naplňuje mě to."

Takhle jsme si povídali o různých tématech další notnou chvíli. Po nějaké době jsem však konverzaci musel přerušit, neboť mi došlo, že se můj čas v Budapešti každou sekundou krátil. Francoisovi jsem proto dal najevo, že bych se rád stihl podívat po okolí, udělat pár fotek a skočit si někam na oběd. Francois mé žádosti porozuměl. Dokonce se nabídl, že mě centrem provede i s doprovodným výkladem. Já žasnul. Stále jsem se cítil trochu osaměle. Přeci jsem byl na cestě teprve druhým dnem. Den bez rodiny, bez kamarádů… bez ní. Vyvažovalo se to však pocitem nezkrotitelného štěstí. Štěstím z plnění snu.

Po asi hodinové procházce jsme se usadili v jedné libanonské restauraci. Francoise byl prostě úžasný. Věděl toho o historii Budapešti strašnou spoustu. Zároveň mi vyprávěl i zajímavé příběhy, které se mu za 3 roky jeho života v hlavním městě Maďarska na různých místech udály. Lepšího průvodce jsem si nemohl přát. Na místo, kde trávil posledních pár let totiž nahlížel i s jistým kritickým odstupem člověka, který se do země přistěhoval. Nevychvaloval jen z principu, že z místa pochází. Vychvaloval, protože cítil, že to tak je správně.

Na cestování je nejhorší to loučení. Tohle bylo vůbec moje první a já cítil, že se možná rozpláču. S Francoisem jsem strávil pouhé jedno dopoledne a úplně mi to stačilo k tomu, abych se vážně rozhodoval nad tím, zda se na odpolední spoj nevykašlat a nezůstat s ním v Budapešti ještě pár dní. "Víš, abych řekl pravdu, vlastně se mi odsud ani nechce odjíždět," pověděl jsem mu poté, co jsme oba spořádali tortillu plněnou falafelem a zeleninou.

"Víš, docela tě chápu. Čekají tě velké věci a je logické, že jsi z toho trochu nervózní. Taky jsem to tak měl. Pamatuj si na jednu věc. Nespočetkrát se ti stane, že padneš na kolena a budeš prosit o to, aby ses mohl vrátit do komfortu svého domova, mít teplou vodu, jídlo, kdy si zamaneš a zázemí, ze kterého můžeš kdykoliv odejít, kdykoliv se vrátit. Pokud se i přesto po tom padnutí zvedneš, ve světě nebude věci, jež bys nezvládl. Pamatuj si to, až ti bude nejhůř. Pamatuj si na mě. Až se tu třeba v budoucnu zase znova ukážeš, můžeš mi zavolat. Svou neustlanou postel ti s radostí na pár nocí opět nabídnu."

"Děkuju ti mockrát, Franci. Prosím, ukaž se někdy v Česku. Provedu tě jak po Praze, tak i po městě, odkud pocházím. Je to sice trochu z ruky a jen málokterý Francouz by si řekl, že Žatec je zrovna tím městem, které potřebuje urgentně navštívit, ale na druhou stranu bys byl jedním z mála. Udělám ti takovou prohlídku, kterou ještě nikdo nikdy nezažil. Doslova."

"Byla mi čest, Járo. Užij si to."

Francois se za můj oběd rozhodl i zaplatit. Objali jsme se, usmáli se společně na kameru mého Samsungu, a po výstupu z restaurace se vydali každý jiným směrem. Francois domů, já na vlak. Nádraží Keleti bylo od centra vzdálené nějakých 40 minut pěšky. Trasu jsem si proto zadal do Google map a s těžkým nákladem na zádech se vydal na procházku. Vydal jsem se tam s dvouhodinovým předstihem, abych nemusel nikam spěchat a zbytečně se stresovat. Při cestě jsem rovněž narazil na supermarket Spar, kde se mi povedlo nakoupit na pozdní oběd, večeři a snídani. Ve vlaku mě čekalo děsivých osmnáct hodin. Vzhledem k tomu, že jsem se potřeboval zbavit zbývajících forintů, snažil jsem se nákup vypočítat tak, abych se přiblížil co nejblíže částce třem tisícům. Proto v mé nákupní tašce skončilo nějaké pečivo, dvě konzervy fazolí, hrášek, spousty ovoce, brambůrky a ananasový džus. Tašku se mi posléze povedlo do mé, již tak plné, krosny naskládat jen tak tak. Ulehčen o forintovou zátěž jsem si to posléze valil přímo k vlakům. Budova nádraží byla opravdu majestátní. Notnou chvíli jsem před ní jen tak stál a pozoroval všemožné detaily. A hlavně i lidi, kteří budovu opouštěli a naopak. Přemýšlel jsem o jejích a jejich osudech. Proč se nádraží vystavělo zrovna tady? A kam všichni tak chvátají? Jsou osamělí? Potřebuje někdo z nich obejmout?

Několikrát jsem si před nástupem pro jistotu zkontroloval elektronickou jízdenku, zda se spoj z Budapešti do Bukurešti měl toho dne opravdu uskutečnit. Vzhledem k tomu, že mi rumunská společnost poslala fakturu a jízdní doklad v pofiderní formě, měl jsem oprávněné pochyby. Do poslední chvíle jsem se tedy doopravdy obával, zda mašina na kolej jí určenou vůbec dorazí. Velkou úlevou mi proto byla chvíle, kdy na kolej číslo 7 přijela lokomotiva s modrobílými vozy. Dle mé elektronické jízdenky se mým domovem na následující noc měl stát hned první vagón. Kompletně se mi povedlo uvolnit až ve chvíli, kdy se vlak pomalu, ale jistě rozjel, průvodčí mou jízdenku zkontroloval a popřál šťastnou cestu. Hodil jsem do sebe dva paraleny, nakousnul jedno jablko a pomalu zavíral oční víčka. Tak zítra v Rumunsku. Neuvěřitelný.