Netradiční leden jako nejlepší měsíc na Svatojakubskou pouť

22.07.2024


Svatojakubská pouť (španělsky Camino de Santiago) každým rokem láká tisíce nových poutníků. Komplex dvanácti oficiálních cest, z nichž každá končí před slavnou katedrálou v Santiagu de Compostela, ve které byl sám svatý Jakub pohřben, přes letní sezónu zasypou poutníci z celého světa.

ta tichá poutní rána jsem měl nejraději
ta tichá poutní rána jsem měl nejraději


Oficiální statistiky uvádí, že v roce 2022 podstoupilo pouť skoro 440 tisíc lidí. Toto číslo je masivním skokem z předcházejícího roku, kdy se jednalo o pouhých 179 tisíc. Musíme brát v potaz i koronavirovou krizi, která se na španělských trasách nemile podepsala, lze ovšem předpokládat, že po "covidové přestávce" budou čísla skokově narůstat.

Vůbec nejpopulárnější trasou je Francouzská cesta (Camino Frances), kterou podle oficiálních statistik Pilgrim's Reception Office v Santiago de Compostela volí až 60 % všech poutníků. Celá trasa, počínaje ve francouzském městečku Saint-Jean-Pied-de-Port, činí přibližně 800 kilometrů.

V letních měsících se jindy poklidné trasy stávají peklem. Ačkoliv, co se týče poutnického zázemí (ubytovací kapacity, restaurace, bary…), je na tom Camino Frances asi nejlépe, letní návaly turistů jsou v posledních letech, nepočítaje roky 2020 a 2021, neudržitelné. 

Hostely (albuerges) jsou přeplněné, člověk doslova závodí, aby měl jistotu postele, ceny se zvedají, na cestě je přeplněno, nikdy si neužijete chvilky ticha, dusíte se vedrem… Z Camino Frances se stává turistická atrakce. Je to podobné jako s Karlovým mostem. Kompletně přeplněno, ale člověk se po něm stejně projít chce, neboť se jedná o TEN Karlův most. Pokud si jej toužíte vychutnat bez lidí, musíte si přivstat, nebo naopak zůstat vzhůru dlouho do noci. To platí i pro Francouzskou cestu. Jde hlavně o sezónu. Pokud půjdete v březnu či v říjnu, rozhodně potkáte lidí o dost méně než v nejvytíženějších letních měsících a ti odvážlivci, kteří se rozhodnou pouť podstoupit v lednu, potkají sotva živáčka.

Rozhodnutí vyrazit na pouť v lednu bylo pro mě nenadálé. Na podzim roku 2021 jsem v rámci mého gap yearu prostopoval Balkán a ujít delší pěší vzdálenost mě vždy lákalo. Probudit se, jen tak se flákat, ujít 30 kilometrů, spát a další dny pokračovat do té doby, než bych dorazil k vysněnému cíli. Po Vánocích, které jsem trávil doma v Kadani, mě to opět táhlo do ciziny. No a jakmile jsem objevil facebookovou skupinu SPOLUJÍZDA Kamionem - Luxus a pohodlí, vyčkával jsem každou minutou na řidiče, díky němuž bych se Svatojakubské trase přiblížil.

Mým spasitelem byl kamioňák David, který mě začátkem ledna 2022 svezl z Plzně až do baskického San Sebastiánu. Odtamtud jsem doputoval autobusem do Pamplony, ze které jsem plánoval vyrazit vstříc slavné katedrále. Ačkoliv bylo mým přáním podstoupit oficiální trasu celou, z mnoha článků a blogů jsem se tehdy dočetl, že bych měl hornatý úsek na hranicích Španělska s Francií v lednu raději vynechat. Později, jakmile jsem na trase pár poutníků potkal, jsem ovšem zjistil, že se jednalo o nesmysl, a i tato část je v zimě bez problémů průchozí.

Budu mít kde spát?

Volba Camino Frances byla prostá. Mnohé hostely se po turistické sezoně ukládají k zimnímu spánku. Na jiných oficiálních trasách je proto složitější najít uprostřed ledna nocleh. Když k tomu připočteme doznívání koronavirových opatření, byl leden 2022 pro putování Španělskem doslova bláznivým krokem. Nikoliv však nerealizovatelným.

Mou obavou číslo jedna byla právě nemožnost si najít ubytování. Ačkoliv jsem si rozhodně nepřál v deštivém lednu přespávat někde venku, pro všechny případy jsem si s sebou do krosny přihodil i celtu. Naštěstí jsem ji využít nemusel. K hledání albergues, jež mají otevřeno i přes zimu, mi jednak pomohla aplikace Camino Ninja, a hlavně i náhodný seznam přes zimu otevřených hostelů, na nějž jsem narazil při hloubkovém brouzdání po internetu. Seznam mě zklamal za celý měsíc pouze jednou. Bohužel jej však nejsem zpětně schopen dohledat.

Každopádně minimálně každých 15 kilometrů alespoň jedno ubytovací zařízení otevřené bylo. Ať už se jednalo o hostel obecní, soukromý či církevní, vždy jsem si mohl trasu naplánovat tak, že mi etapa bez problémů vyšla i s noclehem. Ve větších městech (Pamplona, Logroňo, Burgos, León…) byly hostely otevřené přes zimní měsíce třeba i tři najednou. Naopak v menších obcích, kde mají poutníci v červenci možností k přespání hned několik, bylo kompletně mrtvo.

Já si za 26 dní na cestě vyzkoušel všechny tři typy ubytovacích zařízení. Nejčastěji jsem využíval soukromých, kterých bylo otevřeno nejvíce, následovaly možnosti obecní, a jen dvakrát jsem přespával v církevních hostelech, ve kterých je dokonce platba za nocleh dobrovolná. Cena se většinou pohybovala mezi pěti až deseti eury. Jen v mála případech se mi stalo, že jsem musel platit částku vyšší než deset eur na noc.

A co počasí? Dalo se vydržet?

Dlouhodobá předpověď na měsíc leden mi ze všech možných zdrojů hlásila, že to bude boj. Každičký den mé nebohé poutě mi mělo sprchnout. Zabalil jsem si tedy deštník, nepromokavou bundu, několikery ponožky navíc, pláštěnku. Potřeboval jsem být vybavený. Realita? Vydatně pršelo jen den první a poslední. Jako jakési uvítání a rozloučení. Jinak nic.

Kupodivu, když jsem ušel vůbec mou první denní dávku kilometrů, z Pamplony do Puente la Reina, v cíli mě přivítaly záplavy. Řeka Agra se vylila z koryta, celé nábřeží a přilehlé zahrádky se ocitly pod vodou. Upřímně mě to vyděsilo. Další ráno ovšem vysvitlo slunko. A to svítilo až do posledního dne mé pěší poutě.

Zimní bundu jsem využíval jen a pouze ráno. První dny, když jsem se seznamoval s každodenním chodem pro mě nového životního režimu, jsem totiž vstával co nejdříve. Klidně i v pět ráno, abych byl v cílové destinaci toho dne co nejdříve. I z toho důvodu jsem musel hodit na hlavu čelovku, obléci si rukavice, termo prádlo a několik dalších vrstev, abych to překousnul. Po pár dnech jsem ovšem změnil taktiku a dovolil si přispat i o dvě hodiny déle. Probouzel jsem se tak za světla. Slunko nabíralo na síle a většinou okolo jedné až druhé odpoledne jsem bundu společně s mikinou skládal do krosny.

Počasí mě nakonec příjemně překvapilo. Dokonce si dovolím říci, že leden by se dal považovat za ideální měsíc na pouť. Teplota se většinou pohybovala okolo 15 °C, člověk se nepotí, užívá si každého kroku, nasává čerstvý vzduch po nočním dešti a odpoledne jej na pár hodin zprahne slunce. Upřímně si nedokáži představit, že bych nějakých 700 kilometrů ušel v letních měsících, kdy bych byl po většinu času vystavený přímému slunci a doslova umíral. Nemám tušení, proč se vlastně zimní Camino tolik nepraktikuje.

Je člověk na trase osamocený, či potkává i jiné poutníky?

Trvalo mi to celkem pět dní, než jsem na někoho dalšího vůbec narazil. V ubytovacích zařízeních jsem byl jediný, kdo se danou noc zabydlel. Připadal jsem si osamocený a toužil po společnosti. Samozřejmě, putovat sám má rovněž něco do sebe. Pouštěl jsem si do uší podcasty, poslouchal mou oblíbenou hudbu, zabýval se vzpomínkami a myšlenkami na mou budoucnost. Čas plynul rychle. Každopádně mi něco chybělo. Spolupoutníci. Potřeboval jsem si s někým popovídat.

To se mi poštěstilo až ve městečku Najera, kde jsem po únavném dni jen tak ležel na posteli mého albergue a zabíjel čas sledováním videí na YouTube. Poté jsem z recepce v přízemí uslyšel šramot, recepční se s někým vybavoval a po chvilce putoval po schodech nahoru k pokojům. Za ním šel vousatý stařík a mladý klučina – Španěl Ernesto a Alex z Německa. Šli jsme na pivko a já na ně vybalil vše, co jsem v posledních čtyřech dnech nikomu říci nemohl. Společně jsme putovali dalších šest dní, během kterých jsme nikoho dalšího nepotkali. Měl jsem štěstí, že jsem na ně narazil.

Jak jsme se přibližovali ke katedrále v Santiagu, naráželi jsme na více dalších poutníků. Ne každý totiž potřebuje pouť absolvovat celou od začátku do konce. Někoho nepustí na celý měsíc z práce, proto začne třeba v půlce.Tušil jsem, že s Ernestem a Alexem společně do cíle nedoputujeme. Němec si přivodil menší zranění a Španěl Ernesto chtěl zbrzdit tempo. I z toho důvodu se naše "nerozlučná" trojice rozpustila. Mně to ovšem nevadilo.

Ve městečku Carrión de los Condes jsem se dal do řeči s irským důchodcem Robertem, který Camino absolvoval již nespočetněkrát. Tohle mělo být jeho poslední. Již na to nemá sílu. Ihned první společný den jsme ovšem spolu zbořili můj dosavadní osobní denní rekord a ušli přibližně 45 kilometrů. Byl to parťák, jak se patří. Bavili jsme se o všem možném. Robertovi bylo skoro osmdesát, ale rozhodně tak nepůsobil. Byl fyzicky zdatnější jak já. I přesto se se mnou Robert musel vlivem zranění kotníku po třech dnech rozloučit.

Hned další den jsem poznal skupinku pěti Korejců. V Jižní Koreji je Svatojakubská pouť populární. Až 35 % tamních obyvatel vyznává jednu z větví křesťanství, o pouti bylo v korejštině napsáno nespočet motivačních knížek, samotné univerzity mají zahraniční mobility spojené s putováním po Španělsku a, mimo jiné, na Camino hledí i korejští personalisté při výběru správného kandidáta na danou pracovní pozici. Dali jsme se do řeči a s jedním z nich, Jeremym, jsme si padli do oka a další dva týdny se od sebe neodtrhli. Dorazili jsme spolu až do Santiaga. V jihokorejském Busanu jsem tak vždycky vítán. Dokonce mě nedávo pozval na jeho svatbu.

Výbava je důležitá

Při balení na cestu má velká část z nás tendenci toho s sebou vzít co nejvíce. Přitom, jak se říká, čím méně, tím lépe. A pro dálkové pochody to platí dvojnásob. Jak jsem po pár dnech zjistil, na cestu jsem si přibalil absolutně nepotřebné věci, nadměrný počet triček, dvoje kalhoty… I z toho důvodu byla moje krosna nacpaná k prasknutí a vážila skoro 20 kilogramů, což pro vaše záda rozhodně není nic příjemného. Obzvlášť, když jako já, vážíte něco málo přes 60 kg.

Vhodné boty jsou alfou a omegou pro úspěch vaší poutě. Já jsem pro trasu volil pevné pohorky. Trekkingové boty do hor. Nakonec, po neskutečných bolestech v oblasti kotníku a nártu, jsem byl nucen boty ve městě Logroňo nechat za mnou a zainvestovat do nových. Byl to pro mě kritický bod poutě, neboť kdybych ve výběru obuvi nové učinil další chybu, mohl bych se s pochroumanými chodidly vracet zpátky do Česka. Naštěstí jsem se k tomuto kroku uchýlit nemusel. Moudře jsem zvolil sportovní boty, o trochu větší, aby se mi chodidlo tolik neotlačilo, a mohl jsem slavit. Po čtyřech ukrutných dnech jsem konečně cítil svobodu. Ta úleva, kterou jsem cítil, se ani nedá popsat slovy. Hlavně díky této výměně bot jsem bez větších problémů došlapal až do Santiaga.

Mou cestu si bez trekingových holí nedokáži představit. Samozřejmě vím, že ne každému nordic-walking hole sedí, někomu naopak překáží, jiní v nich zase nevidí smysl. Já se ovšem díky nim cítil, jako by má energická studna byla bezedná. Tolik jsem se nevyčerpával, nemusel každých dvacet minut stavět k vydýchání a celkově mi procházky s nimi připadají fyzicky méně náročné.

Mini lékárnička se určitě hodí. Obvazy, pinzeta, nůžky, dezinfekce, jehla, náplasti…. Vaše nohy, pokud na to nejsou zvyklé, totiž zažijí peklo. To byl i můj případ. Rád chodím na procházky, 20 kilometrů za den ovšem za "běžného" režimu ujdu tak dvakrát, třikrát do měsíce. Je pak rozdíl, když takové vzdálenosti šlapete jeden měsíc v kuse. Hlavně na puchýře se můžete těšit. Těch bylo. V závěru cesty jsem je již ani nepočítal. Jen přečkával bolest a doufal, že co nevidět, bude trápení konec.

Co všechno mi Camino dalo?

Důvodů, proč lidi z celého světa Svatojakubskou pouť podstupují, je spousta. Křesťanská tradice, oproštění se od stereotypů, fyzická výzva, sebereflexe, útěk z reality…
Existuje nepsané pravidlo, kdy by se poutník neměl jiného poutníka ptát, co jej ke Caminu přivedlo. Občas se totiž stává, že se jedná o důvody tragické. Na poutích se však lidé většinou svěřují sami od sebe. Chtějí se, pokud je něco trápí, zbavit všeho negativna, jež je donutilo vyrazit na cestu.

Nedá se vyzdvihnout jediný důvod, kvůli němuž jsem do Španělska vyrazil. Jedná se spíše o jakousi směsici toho, co jsem již představil. Idea pěší poutě mě fascinovala od nepaměti. Přál jsem si tuto cestovatelskou výzvu odškrtnout z pomyslného seznamu věcí, které v životě potřebuji učinit. S tím se pojí i fyzická výzva. Budu něčeho takového schopen? Zvládne to mé tělo? Člověk si neustále něco rád dokazuje. A pokud se sami zvládnete pokořit a výkonem překvapit, budete si to připomínat ještě dlouhou dobu.

Někteří lidé rádi zmiňují, že jim pouť změnila pohled na svět. Že poté, co dorazili před katedrálu procitli a nyní nemohou žít tak, jak doposud. To se mě osobně netýká.

Samozřejmě, ten nepředstavitelný pocit radosti a pýchy poté, co člověk před mohutnou katedrálu doopravdy dorazí, přeji prožít každému. Nemyslím si ovšem, že by mě to razantně donutilo přehodnotit mé dosavadní bytí. Naopak. Mnohokrát jsem se během cesty načapal, že si vlastně vážím toho, čeho jsem již dokázal. Utvrzoval jsem se v tom, co dělám. Jak má člověk spousty času k přemýšlení, tak doopravdy pátrá po všech skulinkách svého života a snaží se jim vtisknout patřičný obrázek. To je asi hlavní věc, kterou mi Svatojakubská pouť dala. Čas na seberealizaci a uvědomění. Analyzovat minulost, myslet na budoucnost.

Závěrem

K mé zkušenosti s Caminem se ve vzpomínkách vracím velice rád. Každý den do jednoho mi přišel mimořádný. Lednové Španělsko, samota, ticho, úchvatná příroda, prázdnota, ale na druhou stranu i důležitá přátelství, hlubokosáhlé rozhovory, štěstí a harmonie. Camino je dodnes součástí mého života. A budu z něj čerpat ještě docela dlouho.

V mém životě dozajista přijde bod, kdy sáhnu po další pěší pouti. Pokud bych se opět rozhodl pro Svatojakubskou pouť, volil bych ji jen a pouze v lednu. Jedná se o období, které ve spojení s pěším putováním doposud nemá takovou odezvu a popularitu, jakou by si zasloužilo. Samozřejmě, že i lednové Camino má své mouchy a nevýhody. Nevyspíte se všude, kde si zamanete, ráno vám možná bude zima, brzy se stmívá, nepotkáte tolik lidí… Na druhou stranu, pro někoho právě ten nízký počet lidí, které potkáte může být rozhodujícím faktorem, proč na pouť v lednu vyrazit.

Poutníky, které tu potkáte, doopravdy budete zajímat a budou si s vámi chtít pokecat. Protože, dejme si ruku na srdce, ten, kdo kráčí začátkem roku stovky kilometrů Španělskem musí být od přírody tak trochu blázen. A právě takové blázny, jakými jste případně vy, na pouti potkáte. Nikoho dalšího. Nebudete se potit, brečet, že ve vašem vysněném albergue již není volná postel, nebudete se nikam muset tlačit, pospíchat…

Leden je jen jeden. A tak to zkuste i vy. Buen Camino.