Jediné místo na světě s romštinou jako oficiálním úředním jazykem: Šutka
Skopje. Stejně jako jiná větší města ve světě začalo Skopje postupem času do svých administrativních hranic pohlcovat okolní obce a metropolitní oblast se v minulém století markantně rozšířila. Dle nového makedonského zákona o samosprávných jednotkách z roku 2013 je v Severní Makedonii dnes 80 samosprávných obcí, samotné hlavní město je pak tvořeno deseti samosprávami. Kdyby se člověk podíval na mapu, tak zjistí, že skopská administrativní jednotka je poměrně velká, a zasahuje kupříkladu až ke kosovským hranicím díky městským čtvrtím Saraj a Gjorče Petrov. Celková oblast těchto 10 administrativních částí Skopje má podle posledního sčítání hlasu z roku 2021 přibližně 550 tisíc obyvatel. V jedné z nich, asi té úplně nejspecifičtější, pak žije podle oficiálních čísel přesně 25 726 osob. Vzhledem k tomu, že zrovna zde však statistický výzkum provádět nejde úplně bez problémů, odhaduje se, že zde žije dvakrát až třikrát více lidí. Jedná se o městskou část Šuto Orizari. Pomyslnou romskou Mekku.
Když jsem mým makedonským kamarádům občasně pověděl, že se chystám do Šutky k holiči (tak se v makedonštině Šuto Orizari přezdívá), modlili se za mě, ať se mi nic nestane. Pro místní je totiž Šutka předsudečně spojena s neskutečnou chudobou a špínou. Což je částečně pravda, ale rozhodně ne úplně! Krásy Šutky mi poprvé ukázal můj kolega Kristián ze Západočeské univerzity. Chvilku jsme spolu ve Skopje bydleli. Když mě naše hostitelka poprvé uvítala, tak mi pošeptala, že Kristián je trochu blázen, z hlediska toho, že neustále jezdí do Šutky a že je to tam strašně nebezpečné, ať se raději držím dál a neposlouchám ho. Jakmile mi o tomto místě ovšem později sám pověděl, věděl jsem, že se tam podívat musím. A tak se také stalo. Za můj studijní pobyt hned nespočetkrát.
Čím vlastně Šutka je?
Šuto Orizari (v překladu chudé rýžoviště) je jedinou administrativní jednotkou v Evropě, ve které má romská komunita absolutní většinu. Z oficiálních statistik se jedná o přibližně 80 %, vzhledem k tomu, že v Šutce žije mnoho osob bez přihlášeného trvalého bydliště, bude toto procento nejspíše o dost vyšší. Po rozpadu Jugoslávie se mimo jiné mnoho Romů ze Šutky opětovně nezaregistrovalo k úřadům nové Makedonské republiky. A tudíž je opravdu složité odhadnout, kolik lidí ve čtvrti doopravdy žije.
Díky specifické makedonské legislativě týkající se národních menšin, kulturních a jazykových práv, existuje procentuální hranice 20 % (po podepsání Ochridských rámcových dohod z roku 2001), znamenající že pokud etnická skupina zmíněná v makedonské ústavě (Albánci, Turci, Srbové, Bosňáci, Arumuni a Romové) přesáhne v jednotlivých samosprávných jednotkách, či na státní úrovni, hranici 20 %, má právo na využívání svého jazyka ke komunikaci s úřady veřejné správy, výuce ve školách, a kupříkladu vyvěšení kulturní vlajky dané etnické skupiny hned vedle makedonské státní vlajky na veřejných budovách. Samozřejmě jsem pro nutnost zkrácení dané pasáže z Ochridských rámcových dohod zjednodušil, ale pro potřeby tohoto článku to stačí.
To vlastně činí Šutku zaprvé jedinou oficiální administrativní jednotkou na světě, kde je romština považována za úřední jazyk. Dále pak i jediný region v Evropě, kde mají Romové většinu. Mají zde i veřejnou televizi kompletně v romštině částečně financovanou makedonským státem – Šutel TV.
Historie Šuto Orizari začíná v roce 1963, kdy masivní zemětřesení poničilo většinu města Skopje, a mnoho občanů, nejen Romů, bylo nuceno se přesídlit. Místní úřady se však rozhodly, aby měly celou komunitu dejme tomu pod kontrolou, vystavět na okraji města novou čtvrť, kam by se mohli vysídlení Romové přestěhovat. A tak se i stalo. Dnes je Šutka místem, kde je romská kultura více než hmatatelná. Nelze si nevšimnout mnoha modrozelených vlajek s červenou čakrou odkazujících na indický původ Romů. A dále ve spojitosti s Indií, hlavní bulvár Šutky nese název ulice Indiry Gándhí. Proč zrovna ona? Indira Gándhí byla první indickou prezidentkou, která uznala propojení společného dědictví mezi Romy a Indy. Ale i další světoznámé osobnosti mají po sobě v Šutce pojmenovanou ulici. A to kupříkladu Che Guevara, zavražděný konžský premiér Patrice Lumumba, ale třeba i Antonín Dvořák!
Většina obyvatel Skopje do Šutky nikdy nezavítá. Ale když už se tam nějaký Skopjan podívá, je to pravděpodobně z důvodu levného tržiště, které se rozprostírá na bulváru Indiry Gándhí a dá se tu sehnat všechno možné za pár korun. Případně si zde levně opravíte auto u automechanika, nakoupíte levné náhradní díly, či se třeba levněji necháte ostříhat u holiče (tak jsem to dělal já). Dále je Šutka známá tím, že se zde nachází věznice města Skopje. Tu lze pozorovat po levé straně hlavního bulváru, pokud se do Šutky svezete autobusem hromadné dopravy (bus číslo 19).
Zajímavostí pak je, že většina Romů ze Šuto Orizari jsou romskými muslimy, a tudíž je v oblasti k pozorování několik zajímavých mešit. Tou největší je pak mešita Amdi Pasha s poměrně příjemným odpočinkovým náměstím hned vedle.
Určitě je ovšem důležité si udělat procházku i mimo hlavní bulvár. Sice se člověku může zdát, že kráčí někam, kam by neměl, je to však důležité pro pochopení toho, jaká Šutka vůbec je. Ten rozdíl a kontrast je totiž do očí neskutečně bijící. Na jedné straně ulice máte naprosto krásnou a pozlacenou vilu s luxusním autem, ihned naproti pomalu rozpadající se barák s chybějícími dveřmi a kozou uvázanou k plotu. To mě dosti překvapilo, neboť se zde nachází doopravdy nádherné nemovitosti, které by se u nás prodávaly za bůhvíkolik milionů. A nachází se hned vedle budov v naprosto kritickém stavu, který byste spíše přirovnali k plechovým domečkům ze slumu Kibera u keňského Nairobi. Sem tam potkáte někoho, jak pouští z klece holuby, tam zas romské děti, jak kouří na ulici vodní dýmku, dále bubeníky a romskou hudbu všude možně, staré mercedesy a bavoráky, koňské povozy… prostě Šutka má všechno. Pokud dostanete chuť na kávu, kavárna Gypsy Café vás rozhodně nezklame.
Co nesmíte při případné návštěvě Šutky minout je největší hřbitov ve Skopje nesoucí název Butel. Butel je sice název samostatné městské části sousedící hned se Šutkou, i přesto je to z autobusové zastávky na hlavní třídě Indiry Gándhí do hřbitova kousek. Hřbitov je opravdu obrovský a naleznete tam různě specifické náhrobky (pravoslavných, muslimů, Židů, partyzánů…), obrovský betonový monument obětem zemětřesení z roku 1963, různé památníky padlým partyzánům, hrob prvního prezidenta nezávislé Makedonské republiky, Kiro Gligorova a další… sem rozhodně, když už byste případně byli tak blízko, zavítat musíte. Když jsme šli s mou maďarskou kamarádkou Emeší na tento hřbitov, tak jsme potkali dva místní, kteří táhli koně, k němuž byl přivázán vozík s těžkým nákladem. Vedli ho zrovna z kopce… no a co se samozřejmě nestalo, vozík svou vahou začal najíždět do koně, který to po nějaké chvilce nevydržel, upadl a skutálel se z vozíkem dolů. Poté, co se oklepal a naštěstí se dostal zpět na nohy, mu jeho majitelé ještě naflákali, že se náklad všude po silnici rozsypal. Ale to, že fyzika bude fungovat právě tímto způsobem je nejspíše nenapadlo.
Pokud by se vám do Šutky zavítat osobně nechtělo, ale chtěli byste zjistit, jak to tam více vypadá, rozhodně můžete omrknout film Time of The Gypsies, (Dom za vešanje – srbochorvatsky) od slavného jugoslávského režiséra Emira Kusturici (Šutka byla jednou z lokalit k natáčení) či film Kniha rekordů Šutky od režiséra Aleksandra Maniče. Z hudebního hlediska pak Šutku nejvíce proslavila rodačka Esma Redžepovová, zpěvačka, která dokonce v roce 1976 obdržela na mezinárodním festivalu romské hudby v Indii titul "Královny romské hudby".
Ale pokud byste přeci jen ve Skopje byli, ale zavítat se vám do Šutky nechtělo, nezoufejte. Šutka si vás ve Skopje najde i tak. Většina romských dětí žebrajících na Starém mostě či v prostorech osmanského centra Čaršija pochází ze Šutky, každé nedělní ráno vyjíždějí někteří Romové ze Šutky na provizorních motokárách k nákupu starého železa do centra města, potkáte koňské povozy ze Šutky plné různého harampádí… zkrátka, Šutka je neskutečně unikátní. A je to láska.