Čtecí září a říjen: balkánská literatura stojí za to

Od začátku září a října jsem do kupy přečetl sedm knih. Což úplně není počet, který bych si představoval, ale přeci jen začal semestr, bakalářka se sama nenapíše a do toho vstoupily další aktivity každodenního života, které můj letní čtenářský režim dostatečně narušily natolik, abych nečetl tolik, kolik bych si přál. I přesto vám zde představím tituly, které jsem od 1. září až do 31. října stihl přečíst. Všechny mě svým způsobem zaujaly. Jedná se o pět románů z prostředí balkánského poloostrova, jednu výpověď bývalého agenta Mosadu a soubor několika odborných článků ohledně nacionalismu na Balkáně. Tak jdeme na to!

Exodus podle Mosadu, Gad Šimron (2020)

Hned v úvodu září jsem se dostal ke knize, která mě zaujala tím, že vypráví o přísně tajné misi izraelské tajné služby Mosad. Nejedná se ovšem o ledajakou misi. Tahle mise, jak sám autor uvádí, byla předem odsouzena k neúspěchu. A přitom jakási víra a v mnoha případech i velká dávka štěstí ji víceméně dokopala až do šťastného konce. O co se tedy jedná?

Gad Šimron je dnes izraelským novinářem a spisovatelem, v 70. a 80. letech ovšem figuroval ve složkách izraelské tajné služby Mosad. A o tom je tato kniha. Nezabývá se však vysvětlováním tím, čeho všeho je Mosad schopný, jak funguje, jaká je v rámci něho mocenská hierarchie a jak moc na něj má izraelská vláda vliv. I když, částečně se to tak sice brát i dá, hlavním tématem je však specifický projekt, který dále vyústil v operaci Mojžíš.

Etiopští Židé v těchto letech utíkali ze své země do sousedního Súdánu kvůli občanské válce. Súdán je však nepřijal s úplně otevřenou náručí. Byli nastrkováni do uprchlických táborů, v nichž životní úroveň byla víceméně na bodu nula. Přitom se jedná o velice specifickou komunitu vyznavačů judaismu, která byla po staletí od zbytku judaistické komunity naprosto izolována a fungovala v dosti nepřátelském prostředí. Izrael se rozhodl v té chvíli jednat. Dostane Falaše (jak se jim rovněž přezdívá) do Izraele. Jak toho však dosáhnout bez povšimnutí súdánských úřadů?

Mosad je kreativní. Velice kreativní. Rozhodl se otevřít letovisko při pobřeží Rudého moře ve snaze vytvořit z něj jakési "migrační překladiště", kam by postupně agenti převáželi etiopské Židy z uprchlických táborů, a posléze je převezli přes moře do přístavu Ejlat. Jak tohle mohlo projít bez povšimnutí súdánských úřadů? A co se stane ve chvíli, kdy do letoviska doopravdy začnou proudit hosté? A jak tahle na hlavu postavená mise mohla být vůbec úspěšná!? Gad Šimron u toho všeho byl. A ve své knize vzpomíná na to, jak celý projekt vůbec fungoval.

Naprosto skvělá kniha. Velice mě zaujala. A hlavně díky tomu člověk pochopí, jak strašně málo toho veřejnost vůbec ví o činnostech tajných služeb. A čeho všeho jsou schopny.

Kniha v hebrejštině vyšla již v roce 1998, v angličtině poté v roce 2007. Mimo jiné byl na téma zpracován i film z produkce Netflixu pod jménem Red Sea Diving Resort. Upřímně mě ovšem nebavil a hlavně se, dle mého hlediska, dost odklonil od toho, co autor popisoval.

Náhradní život, Lidija Dimkovska (2016)

Tohle byl jeden z nejkrásnějších románů, co jsem kdy četl. Nekecám. Sáhl jsem po něm tedy hlavně z toho důvodu, že byl napsán makedonskou autorkou, a já předtím absolutně neměl potuchy, čeho všeho budu svědkem. Příběh siamských dvojčat, která vyrůstají v jugoslávské Skopji mě ovšem natolik zasáhl, že si jej budu pamatovat ještě hodně dlouho.

Zlata a Srebra. Zlato a Stříbro. Dvě sestry, které se narodily se spojenými hlavami. Příběh je vyprávěn z pohledu Zlaty a ta čtenáře vezme na cestu celým jejich dětstvím, dospíváním a dospěláctvím. Anebo ne? Nestane se něco zlého?

Nemůžu si dovolit prozrazovat děj, každopádně mě na téhle knize fascinovalo hned několik věcí. Problematika siamských dvojčat je jaksi tabuizována a já musím přiznat, že tohle byla vůbec první kniha, kterou jsem na toto téma četl. A dost mě to fascinovalo zjišťovat, jak vlastně takové osoby můžou v životě fungovat. A přeci jen fungují. Milují se, nenávidí se, tolerují se, smějí se spolu… a přesto se celý život touží oddělit. Jak to jen může dopadnout?

Každopádně mimo hlavní dějovou linku, která byla naprosto krásná a srdcervoucí, tak mě neskutečně bavilo, jak dobře je zde vykresleno Skopje jako město. Tím, že jsem v něm žil půl roku, tak mě kniha vtáhla do ulic, na kterých jsem se vyskytoval každodenně a autorka mi tímto způsobem dodala jistý pocit nostalgie. A mimo to jsou zde do příběhu velice zajímavě zasazeny i události politického vývoje, které zasáhly Jugoslávii v 90. letech.

Upřímně, tohle je rozhodně jedna z top 5 knih, které jsem letos zatím měl možnost číst. Ne-li ta nejlepší. VELMI, ale opravdu VELMI doporučuji! Věřím, že nebudete litovat… a brečet.

Originál v makedonštině vyšel již v roce 2013.

Než se rozdělíme, Iva Tajovská, 2021

Tohle byla strašně zajímavá kniha z hlediska propojení dějových linií, které se zdárně zdají nepropojitelné. Díky české spisovatelce Ivě Tajovské má čtenář možnost navštívit dva zdánlivě rozdílné regiony: Československo a Jugoslávii. Než se rozdělí(me). Tak jak napovídá název, nebudou se rozdělovat pouze hranice těchto států, ale i životní osudy postav, které máme možnost v tomto díle poznat.

Je zde několik dějových linek, jak jsem zmínil. Například linka dvou západních fotografů, kteří jedou na balkánský poloostrov fotit události týkající se důsledků války, poté tdva kamarádi se zájmem o historii, kteří chtějí padlým českým vojákům v Srbsku vzdát hold a zkontrolovat stav jejich památníků, a posléze i srbská průvodkyně, která v sobě drží mnoho tajemství.

Super román. Krásně zde byly propleteny historické paralely rozpadu Československa a Jugoslávie v osudech osob, které, ač se zdá, jsou do velkých politických změn, jen tak připleteni. A přitom v nich žijí. A rozdělují se.

Iva Tajovská píše fakt krásně. Četlo se to jako po másle.

Hotel Zagorje, Ivana Bodrožić (2012)

Vukovar v Chorvatsku. Město, které leží přímo na hranicích s dnešním Srbskem. Těm, kteří se orientují ve rozpadu Jugoslávské federace je tento název velmi dobře známý. Vukovar byl epicentrem bojů mezi jugoslávskou armádou a chorvatskými obránci nedlouho po vyhlášení chorvatské nezávislosti.

Autorka sama z Vukovaru pochází. A sepisovala v té době deník doby, která nejenže kompletně rozbila její rodinu, ale i rodné město. Hotel Zagorje je autentickou reportáží o tom, jak devítiletá holčička chápe události, které hýbou celým světem. Popisuje, jak funguje život uprchlic, které byly nuceny kvůli válce opustit místo, kde strávily doposud celý život. Jak na "vyžírky z Vukovaru" nahlíží Záhřebané, kteří ne úplně všichni mají soucit pro válečné uprchlice, které nechaly své otce, manželi, strýčky, bratry a další bojovat proti srbským hrůzám.

Text je sám o sobě jednoduchý k přečtení. Jeho obsah je však těžko stravitelný. Nehezký. Ale i přesto je důležité si o podobných událostech číst. Pro pochopení kontextu fungování dnešního Chorvatska, pro pochopení poválečných traumat a všudypřítomném nacionalismu v balkánských státech přetrvávající do dnešního dne.

Jestli někdo měl možnost číst knihu Dcera války, v níž se autorka rovněž vypisuje z chorvatské války za nezávislost, tak vám to může trochu tento titul připomínat. Dcera války je ovšem fiktivním románem, Hotel Zagorje naproti tomu autentickou výpovědí uprchlice, která netuší, zdali někdy v životě opět spatří svého tatínka. Velmi silné dílo.

Originál v chorvatštině vyšel v roce 2010.

Miss Ex-Jugoslávie, Sofija Stefanovic (2020)

Jestli jsem o Náhradním životě od Lidije Dimkovské hovořil jakožto o knize, kterou řadím do top pětky toho, co jsem letos přečetl, tak Miss Ex-Jugoslávie do této výsadní pozice spadá též. Tohle mě bavilo!

Autorka se narodila v Bělehradě v roce 1982. Její otec ovšem chtěl započít nového života v zahraničí. A tudíž se rodina několikrát stěhovala do Austrálie, zpět do Bělehradu, zas do Sydney a tak. O tom je tato knížka. Jedná se víceméně o memoáry autorky o tom, jak chápala tuto dobu. Jestliže myslím "tuto dobu", tak asi bude jasné, že narážím na rok jejího narození. Protože od jejích prvních narozenin moc let neuběhne a Jugoslávie se začíná rozpadat.

Kniha popisuje život jugoslávských imigrantů, jejich začleňování do nové západní společnosti, problémy, které se s tímto spojí, propojování jugoslávské komunity v Austrálii, stesk po rodině, nostalgii po domově, ale i sledování toho, jak země, kde se všechny hlavní postavy narodily pomalu, ale jistě přestává existovat.

Knihu jsem chtěl přečíst strašně dlouho. Měl jsem velkou radost, že jsem na ni narazil v Moravskoslezské vědecké knihovně, protože jakmile jsem pročetl první stranu, věděl jsem, že to bude to, co mě bude bavit. A tak se i stalo. Nemohl jsem se víceméně odtrhnout. Depresivní, ale zároveň strašně vtipná kniha. Tak jak by to mělo být. A tím, že si autorka všechno, co bylo v knize napsáno, sama prožila, dodává to tomuto titulu důležitou autentičnost.

Originál v angličtině vyšel v roce 2018.

Balkán a nacionalismus, Budilová a kol. (2012)

Čeští akademici, kteří se zabývají Balkánem ve spojitosti s nacionalismem v této knize v rámci několika odborných kapitol popisují různá témata. Například se dočtete o nacionalismu jakožto hlavnímu faktoru rozpadu Jugoslávie, makedonské identitě v souvislosti se vznikem nezávislého makedonského státu, nebo třeba i o velmi specifické etnické skupině kočovného národu Karakačanů.

Kniha není nějak dlouhá, čte se bezproblémově a myslím si, že koho zajímá nacionalismus a Balkán, bude spokojen. Výstižnější název knihy asi být ani nemohl.

Moje Jugoslávie, Goran Vojnović (2021)

Můj čtecí říjen jsem snad lépe zakončit nemohl. Tohle totiž byla neskutečná jízda. Letos, co se týče balkánské literatury, mám na tituly opravdové štěstí, jelikož po čemkoliv na co sáhnu, tak je naprosto úžasným počtením. A v případě titulu Moje Jugoslávie to platí rovněž.

Hlavní postava Vladan pochází ze smíšeného manželství. To v Jugoslávii nebylo nic neobvyklého. Jistým specifikem ovšem byl fakt, že otec musel za války narukovat za jugoslávskou armádu. Od té doby s ním ani matka, ani on nebyli v kontaktu. Nebo tak to aspoň matka tvrdila. Vladan se nesmíří s tím, že by jeho otec měl být mrtev, a po válce se jej vydá hledat. Doslýchá se ovšem, že by měl být jeho tatínek stíhán haagským tribunálem za válečné zločiny, kterých se údajně měl dopustit.

Je to pravda? To by můj otec nedokázal. Anebo ano? Je fakt mrtvý? Kde se skrývá? Proč by to dělal? To jsou otázky, které si hlavní postava po celou dobu příběhu klade. A čím víc dostává odpovědí, tím více ho děsí představa, že svého otce někdy opět spatří.

Za mě tohle byla neskutečná paráda. Dílo nebylo ani tak o politice, jako spíše o rodinných vazbách, které může válka naprosto pochroumat. Protože co když je opravdu válečným zločincem, jak všichni tvrdí?

Září a říjen bylo co se mých přečtených knih týče naprosto ideálními měsíci. Těším se, co přinese zbytek roku. Adios.