Kulturní dědictví jugoslávské éry na Balkáně

Od momentu, co jsem se vrátil ze studijního pobytu ve Skopji, jsem jednou částí mysli stále v Makedonii. Abych přemohl pocit toho, že tam již nejsem, snažím se s tímto pocitem bojovat skrz čtení balkánské literatury, sledováním dokumentů o rozpadu Jugoslávie a podobnými aktivitami. Někdy je však pocit natolik silný, že je jedinou možnou cestou se z něj vypsat. A tudíž vám tu o nedělní noci napíšu něco o jugoslávském odkazu, který lze po státech bývalé Jugoslávie dodnes pozorovat.

Jugoslávie je státem, který dodnes přežívá v myslích mnohých. Poprvé jsem se s tímto pojmem setkal někdy na základce, párkrát byla Jugoška zmíněna i v hodinách dějepisu na střední. I přesto se jednalo o něco, co mi bylo vzdálené. Co se mě netýkalo. "Jo, do Jugošky jsme jezdili na dovču," párkrát jsem zaslechl od babičky. To je tak vše. Ačkoliv jsem v dětství jezdil častokrát do Chorvatska, nějak jsem si ty dodnes rozbořené baráky s krvelačnými válkami z 90. let nespojil. To až teprve ve chvíli, kdy jsem se po maturitě rozhodl prostopovat Balkán. V Makedonii mi kamioňák vyprávěl o Titově letní vile na pobřeží Ohridského jezera, v Kosovu zas Albánci zmiňovali krutou éru Slobodana Milešoviče, v Černé Hoře zas dědové, kteří mě svezli, zmiňovali, jak dobře se jim žilo před ziskem nezávislosti, v Chorvatsku zas byla diskuze přenesena na odstraňování monumentů padlým partyzánům, v Bosně jsou názory rozličné, v závislosti převážně na tom, ke které etnické skupině daný člověk pochází, v Srbsku, potažmo Bělehradě, jakémsi epicentru jugoslávské federace, zas bylo naprosto patrné, že osud všech federativních republik byl řízen právě odsud. Po těchto zkušenostech pro mě Jugoslávie již nebyla pouhým pojmem. Jednalo se o něco, co mi z jakéhosi prazvláštního důvodu, přirostlo k srdci. A jednalo se o pojem, který mě začal o to více zajímat.

Tento článek nemá za cíl vysvětlit v čem byla Jugoška dobrá, a v čem naopak pokulhávala. Ani se v něm nebudu vyznávat v mém vztahu k této velmi specifické zemi. Tento článek bude pojednávat o zajímavých místech spojených s Jugoškou, která lze ve státech bývalé federace vidět na vlastní oči. Tak pojďte do toho se mnou.

Partyzánské monumenty

Ten, kdo mě zná trochu více, tak asi ví, že mám slabost pro specifické architektonické styly bývalých socialistických republik. A ten, kdo mě zná fakt dobře, tak ví, že mám tu největší slabost na pomníky a historické monumenty. Ano vím, divná slabost. Každopádně, pokud máte podobnou úchylku jako já, tak státy bývalé Jugoslávie jsou pro ni jako dělané. Pomníků padlých partyzánů, tedy těch, kteří bojovali za osvobození regionu od německých, italských a bulharských okupantů za druhé světové války, je v zemi rozeseto opravdu hodně! Pokud by vás to vskutku zajímalo, tak se podívejte na stránky skvělého projektu spomenikdatabase.org, který se snaží zmapovat veškeré partyzánské monumenty po státech bývalé Jugoslávie a kontrolovat jejich stav, případně k nim dodat historické informace. Já jsem díky Spomenik Database neměl během mých studií v Makedonii o výlety nouze. Pokud se doopravdy rozhodnete na mapu na Spomenik Database podívat, tak vám asi neunikne, že například v Chorvatsku je většina památníků spojených s odkazem Jugoslávie odstraňována. Je to do jisté míry z hlediska politického vývoje Chorvatska od 90. let pochopitelné, i přesto je to veliká škoda, neboť jsou některé partyzánské monumenty natolik unikátní a specifické, že mi to rve duši.

Partyzánské památníky (spomeniky) jsou pojmem, který pod sebe zaštiťuje jakékoliv památní desky, sochy, obelisky, kostnice a specifické monumenty, které jakkoliv odkazují k památce padlým partyzánům. Pamětních desek je plná tuna, těch specifických monumentů je však rovněž dost. Pokusím se vám představit ty, které mě osobně nejvíce zaujaly.

Památná kostnice padlých bojovníků v Kavadarci

Kavadarci je městem, které se nachází v centrální části Makedonie. Nedaleko odtud se nachází i jezero Tikveš a známá vinařská oblast, díky které je region tak trochu profláklejší než zbytek země. Já jsem do tohoto města ovšem nezamířil kvůli vínu, ale specifickému památníku, který se zde nachází.

Tato betonová masivní konstrukce byla postavena v roce 1976 s cílem poctít padlé bojovníky osvobozující region od německých a bulharských okupantů v okolí města. Součástí konce výstavby bylo i přenesení ostatků 300 padlých bojovníků z nedalekého kostela svatého Dimitrije do krypty, která byla vestavěna pod nový betonový památník. Tvar hlavní části památníku má symbolizovat tzv. čardak, tedy tradiční makedonský dům z Ohridského kraje z přelomu 19. a 20. století.

Dnes je památník v poměrně neudržovaném stavu. Nachází se sice na území městského parku, a monument každý den pár lidí navštíví, i přesto jsou po celé konstrukci k nalezení graffiti a nezdá se, že by památník kdokoliv udržoval. I přesto se jedná o velmi specifickou stavbu, která nemá obdoby. A tudíž rozhodně doporučuji, pokud budete v regionu, tento památník navštívit.

Památné pohřebiště hrdinů druhé světové války ve městě Veles

Veles (dříve Titov Veles) se nachází rovněž v centrální části Makedonie. Památník, o kterém je řeč, je rovněž specifický. Nachází se na kopci, odkud je naprosto nádherný výhled na celé město. Výšlap rozhodně stojí za to už jen kvůli tomuto výhledu. Co se týče památníku samotného, tak se jedná o velmi zajímavou konstrukci, kterou jen tak někde nenaleznete. Dle oficiální verze má monument svým tvarem připomínat květ máku. Památník rovněž slouží jakožto místo posledního odpočinku pro 87 padlých partyzánů. Jedním z nich je i velmi známý makedonský básník Kočo Racin, který se ve Velesu narodil, jedna z největších osobností moderní makedonské literatury. V budově jsou k nalezení i krásné barevné mozaiky autora Petara Mazeva, které jsou součástí muzea mozaiky, které se v konstrukci nachází. Při mé návštěvě bylo muzeum ovšem zavřeno.

Dnes se památník nachází v nehezkém stavu. Některé schody vedoucí ke stavbě jsou poničené, "makový květ" byl nespočetněkrát rovněž terčem krádeží a vandalství, a místní úřady se nemají k tomu do udržení stavu budovy investovat bůhvíjak velké peníze.

Já, když jsem místo navštívil, tak jsem byl víceméně jediným člověkem, který se v okolí památníku nacházel. Až na pár dětí, které hrály před schodištěm fotbal. Přišlo mi, že jsem se jim jevil jako divnočlověk, neboť nejspíš dlouho neviděly nikoho, kdo by se šel na tuto kulturní památku podívat.

Makedonium, Kruševo

Tento památník vystavený v roce 1974 se od dvou předešlých liší výrazně jednou věcí – nebyl primárně vystavěn pro kolektivní vzpomínku na události z druhé světové války, ale hlavně na ty z roku 1903. Kruševo a okolí bylo totiž významným centrem tzv. Ilindenského povstání, které mělo za cíl osvobodit území Makedonie od osmanské nadvlády. Vzpoury probíhaly po celém regionu, ale pouze v Kruševu se vzbouřencům doopravdy podařilo uhájit pozice a na deset dní vyhlásit Kruševskou republiku (vůbec první na celém Balkáně)! I přesto se Osmané navrátili a území zpětně dobyli. Každopádně Kruševo a Kruševské povstání má dodnes ohromnou roli v chápání současné kultury makedonské státnosti. A tak tomu bylo i za dob socialistické Jugoslávie.

Monument sice oficiálně nese název Ilinden, mnozí si budovu však spíše spojí s názvem Makedonium, tedy stavební firmy, která tuto betonovou krásu stvořila. Na rozdíl od zbylých jugoslávských památníků v celé Makedonii je tento nejvíce opečovávaný. A to z hlediska toho, že Kruševo a Ilindenské povstání je něco, co se hodí pro současnou politiku národního státu. A tudíž investice na rekonstrukce a různé kulturní akce sem přicházejí bez problémů. Zbytek monumentů, který má za cíl zavzpomínat na padlé partyzány, má smůlu. Jugoslávie tu už byla, dnes je tu Severní Makedonie, stát, který má své vlastní zájmy.

Uvnitř Makedonia se nachází i muzeum, ve kterém se něco dozvíte o makedonské vzpouře proti Osmanské říši. Při mém neštěstí i toto muzeum bylo při mé návštěvě zrovna zavřené. Skoro snad každé muzeum mimo Skopji a Bitolu, které jsem v Makedonii chtěl navštívit, bylo vždy mimo provoz.

Kruševo, ačkoliv neskutečně významné historické město, je pro mnohé návštěvníky Makedonie absolutně neznámým pojmem. Rád bych to změnil. Kruševo je naopak asi nejzajímavějším a asi tím nejvěrohodnějším městem, pokud chcete poznat, co doopravdy znamená Makedonie. Do Kruševa a Prilepu musí zajet každý, kdo chce pochopit, co to je pravá střední Makedonie. Skopje je Skopje a Ohrid je již natolik turistický, že se z něj autentičnost pomalu vytrácí. Ale tato dvě města jsou zosobněním toho, co pro mě znamená Makedonie.

Pozůstatky války z 90. let

Jedná se o pozůstatky, které nejsou příjemné vidět. I přesto se jedná o poměrně důležitou součást k pochopení toho, kde jsou státy dnes a proč tak fungují. Nejviditelnější je válka v Bosně. Náhrobky na každém rohu, prostřílené budovy, protiválečné graffiti a symbolika, která dává jasně najevo, že místní na to, co se stalo, doposud nezapomněli. Přeci jen se jedná o události staré 30 let. Sarajevo a Mostar jsou přímými úkazy toho, že válka přeci jen ještě není součástí vzdálené minulosti, aby se na ni dalo nahlížet optikou odstupu. Já osobně se mám v plánu při mé další cestě podívat kupříkladu do východního Chorvatska, které bylo zasaženo válkou poměrně silně, konkrétně do města Vukovar, o kterém právě čtu zajímavou knížku Hotel Zagorje.

Mnoho budov však válka zanechala opuštěných. Byly nenávratně poškozeny, nebo se do nich nikdo neměl opětovně nastěhovat… a tak začaly chátrat. Jako kupříkladu olympijské zázemí nedaleko Sarajeva, které bylo vystavěno pro ZOH z roku 1984 a s ním spojený i hotel Igman, který ubytovával několik stovek sportovců. Tato místa jsem já sice osobně nenavštívil, ale ve spojitosti s opuštěným hotelem, musím zmínit Hotel Belveder, který se nachází v docházkové vzdálenosti od historického centra Dubrovníku. Ten jsem měl možnost prozkoumat.

Hotel Belveder

Pokud se někdy vydáte do krásného, leč neskutečně turistického Dubrovníku, a zajímají vás specifická místa spojena s rozpadem Jugoslávie, pozůstatky z velmi populárního Hotelu Belveder by měly být na vašem seznamu míst, co musíte navštívit. Jednalo se o velmi luxusní hotel, který byl postaven až se závěrem existence jugoslávské federace. Fungoval pouze 6 let, a když byl v roce 1985 dostaven, oplýval 200 pokoji, přistávací plochou pro vrtulníky a vlastním soukromým přístavem. Při srbském obléhání Dubrovníku v 90. letech byly prostory hotelu místem, kde se našli útočiště chorvatští uprchlíci. Od té doby byl komplex opuštěný.

Zajímavostí ovšem je, že tamní amfiteátr byl využit při natáčení Hry o trůny. Konkrétně pro poměrně ikonickou scénu posledního boje mezi Oberynem Martellem a Horou. Dnes byste toto místo ovšem možná nepoznali, neboť se místní rozhodli amfiteátr obohatit o logo oblíbeného fotbalového klubu Hajduk Split.

Každopádně je to mazec. Vymlácená okna, nefunkční výtah, rozbité schody… celá budova v rozkladu… a i přesto si jen můžete ve své mysli představit, jak musel hotel vypadat a fungovat v největší slávě. Poslední informací k místu je fakt, že v roce 2014 objekt, s plánem jej zrenovovat, odkoupil ruský miliardář Viktor Vekselberg. V roce 2017 pak obdržel i stavební povolení. Já objekt ovšem navštívil v roce 2021, a že by se zde mělo v dohledné době stavět… to mi rozhodně nepřišlo.

Opuštěné budovy, které ztratily svého původního účelu s rozpadem Jugoslávie

Podobný osud mají i budovy, které nemusely být vyloženě zasaženy ozbrojeným konfliktem z 90. let, ale i přesto, tím, že Jugoslávie přestala existovat, ztratily tak trochu svého významu. Z toho důvodu pak chátrají a není nikdo, kdo by se o ně staral. Většinou se jedná o budovy, které kdysi byly majetkem státu, a s rozpadem federace pak nově vzniklé republiky nevěděly, jak s budovami naložit. Dobrým příkladem toho jsou kupříkladu kempy pro mladé pionýry.

Kemp mladých pionýrů Nikolič u jezera Dojran

Socialistická federativní republika Makedonie měla konkrétně 7 pionýrských kempingových zařízení, která byla místem, kde se pořádaly letní školy a různé akce pro mladé pionýry. Kempovací zařízení u jezera Dojran bylo z tohoto hlediska vůbec největším ve federativní republice Makedonie.

Jedná se o budovu, která je sice v lepším stavu než hotel Belveder v Dubrovníku (Makedonie se totiž válka v 90. letech víceméně nedotkla), ale i přesto je komplex budov v jistém rozkladu. Vymlácená okna, chybějící vybavení místností, dveře… prostě vše, co lze čekat od budovy, která je již přes třicet let nikým neopečovávaná. A to i přesto, že do dnešního dne je celý pozemek vlastněn makedonským státem. Makedonská vláda se tedy nespočetněkrát snažila podobné komplexy prodat a u jiných pionýrských zařízení se jim to i povedlo. Nikolič však neuspěl, a to i přesto, že se jedná o velice příjemnou lokalitu ihned u turisticky vyhledávaného jezera Dojran nedaleko řeckých hranic. Otázkou tedy je, co při hledání investora vázlo.

Každopádně, pokud máte rádi opuštěné budovy, podobných budov je v celé bývalé Jugoslávii více než dost. A zrovna průzkum tohoto pionýrského kempu stál za to z hlediska toho, že okolí Dojranu je velice příjemné, a pokud stihnete lokalitu i se zapadajícím sluncem, stojí to rozhodně za to. Dokázal jsem si představit, že si tu mladí pionýři opékali buřty, zpívaly sborově lidové písničky a hrály na schovávanou. Dnes už se nic takového nejspíš opakovat nebude. A pokud se nenajde nikdo, kdo by byl ochotný do rekonstrukce zainvestovat peníze, bude Nikolič nejspíše chátrat nadále.

Místa symbolicky významná pro jugoslávskou éru

Existují samozřejmě významná turistická místa, která stojí za to navštívit už jen z hlediska toho, jak důležitou roli hrály pro fungování a vytvoření jakéhosi společného vědomí o Jugoslávii a osobě Josipa Broze Tita. Já osobně v nich mám doposud mezery. O Jugoslávii a životě jugoslávského lídra se velmi zajímám, a proto vím, že někdy v životě musím navštívit Kumrovec (místo narození Josipa Broze Tita), Titův bunkr u města Konjic (dlouhodobé státní tajemství, protiatomový bunkr, který by pojmul až 350 lidí), ikonický Hotel Jugoslavija (ten již nestihu, neboť započala demolice) či kupříkladu národní park Sutjeska, kde se odehrálo jedno z největších partyzánských vítězství za druhé světové války. I přesto jsem některá velmi významná Jugomísta navštívil.

Dům květin, místo odpočinku Josipa Broze Tita v Bělehradě

Musím samozřejmě začít místem, kde dodnes jugoslávský lídr leží. A to v Domě květin v Bělehradě. Jedná se o místo, kde vás jugoslávská aura naprosto pohltí. Jako by na vás Tito stále dýchal a do jisté míry cítíte jeho přítomnost. Protože lídři jeho ražení jsou nesmrtelní. Nebo? No, imaginárně do jisté míry ano. Protože Tito a Jugoslávie v lidech dodnes žije.

Tito zemřel 4. května roku 1980. Pro celou zemi to byl šok. Byl sice již ve věku 87 let, zbývaly mu tři dny do 88. narozenin, ale i přesto, jeho smrt, jakkoliv předvídatelná, znamenala šok. Protože to, co bude následovat s jeho smrtí vyřešené samozřejmě nebylo. A ani vlastně nebylo jasné, kde by měl být Tito pochován? V jeho rodné obci Kumrovci? Nebo v některém z jeho letních sídel? Anebo právě symbolicky v Bělehradě, hlavním městě jugoslávské federace?

Nakonec se rozhodl Bělehrad. Státní pohřeb se konal 8. května. Dodnes se jedná o jeden z nejnavštěvovanějších státních pohřbů v historii z hlediska mezinárodních státních delegací. Do Bělehradu totiž tehdy přijely čtyři králové, 31 prezidentů, šest princů, 22 předsedů vlád a 47 ministrů zahraničí. Z tehdejších 154 členů OSN mělo hned 128 členských států u pohřbu nějakou formu oficiálního zástupce. A to si vezměte, že se jednalo o rok 1980, kdy stále byla nálada mezi dvěma bloky na tenkém ledě.

Místo odpočinku Josipa Broze Tita bylo pro mě, paradoxně, prvním cílem při mé návštěvě Bělehradu. A nelitoval jsem. Až se do hlavního srbského města někdy zase vrátím, bude místo rovněž mou první zastávkou. Na tom se nic měnit nebude.

Cafe Tito, Sarajevo

Tohle místo sice nesehrálo žádnou významnou historickou roli ve fungování jugoslávského státu, dnes však hraje roli velice důležitou. Uchovává vzpomínku na stát, který dnes již neexistuje.

Pokud se někdy ocitnete v Sarajevu, ihned za budovou Muzea historie Bosny a Hercegoviny se nachází kavárna nesoucí název po maršálu Titovi. Přivítá vás banner s nápisem: "Mi smo Titovi," několik plakátu jugoslávského lídra, bust, různých knih, fotografií… všechno spojené se životem Tita je v této kavárně. Jedná se sice o poměrně kýčovitý podnik, mně se ovšem z jistého hlediska líbí.

Lidé

Málem bych zapomněl na asi ten nejdůležitější fyzický pozůstatek jugoslávské éry. To jsou lidé. Různých názorů, různého vyznání a různé národnosti. A i přesto stále existuje jakási početná skupina Jugonostalgiků, která je nespokojena s porevolučním vývojem těchto zemí, a s povzdechem vzpomíná na staré dobré časy. Tato skupina ovšem není homogenní. Může se jednat o srbského mladíka, který by si přál návrat Jugoslávie, ale i bosenské děvče, makedonskou babičku či kosovského dědu. To je pravděpodobně ta jednota a bratrství, o níž mluvil Tito. O Jugoslávii jsem se toho hodně dozvěděl díky přímým rozhovorům s osobami, které k tomu měli své co říct. A to má vlastně skoro každý občan států bývalé Jugoslávie. Odkaz Jugoslávie stále přežívá. A to třeba i v myslích některých mladých studentů, se kterými jsem měl možnost studovat na univerzitě ve Skopji. Sami se sice narodili nejméně 10 let po rozpadu státu, přesto k němu mají jakési citové pouto. Na papíře sice Jugoslávie již neexistuje řadu let, ale v myslích… v myslích může být i silnější než tehdy.

Závěrem

Ono těch míst, která by šlo zmínit, je celá řada. Cílem tohoto článku bylo pouze představit vůbec koncept toho, že jakýsi Yugo-Tourism, tedy cestování s cílem poznávat pozůstatky Jugoslávie, existuje a že toho na území těchto států je k vidění doopravdy spousty. Mně tento fenomén naprosto pohltil, a doslova se nemohu dočkat, až se podívám zase na nějaký nový partyzánský památník, doufejme, že i na místo narození Josipa Broze Tita a do jeho tajného bunkr.

Nyní ovšem zase studuji v Česku… ale i přesto, pokud dáváte pozor, tak můžete zjistit, že se tu k Jugoslávii a partyzánům odkazuje. Nedaleko Ostravar Arény se třeba nachází ulice Jugoslávská. A vlastně tohle mé hledání monumentů po Balkáně mě namotivovalo k tomu, abych podobné památníky hledal i po Česku. Protože ono se to nezdá, ale je jich tu dost.