Co jsem za léto stihl přečíst?
Letošní léto bylo z mé strany poměrně nabité. Průvodcoval jsem rovnou na třech zájezdech, a tudíž čas na čtení knížek byl trochu omezenější. I přesto se mi povedlo pár titulů přečíst. A dovolím si je tu s vámi zasdílet. O některých se rozepíšu více, o některých méně.
Většina titulů, které jsem za toto léto stihl přečíst, byla spíše zaměřena na politiku. Jeden z nich doslova – četl jsem totiž i Zelenou knihu od Muammara Kaddáfího, který v knížečce, která částečně připomíná Červenou knihu od Mao Ce-tunga, popisuje svou ideologii, názory na demokracii, autoritářství, roli žen ve společnosti, náboženství a podobně. Já po ni sáhl jen z toho důvodu, že studuji politickou a kulturní geografii, a tudíž jsem si k mému oboru chtěl trochu rozšířit obzory, ale nemyslím si, že by to bylo záživné čtení pro někoho, kdo není vyloženě nadšenec do ideologií světově významných lídrů. Tudíž o Zelené knížce více nenapíšu. Vrhneme se však na zbytek.
Cikán je Cikán, Lidia Ostalowska (2016)
První titul, jež jsem začátkem července letos přelouskal, byla knížka Cikán je Cikán od polské reportérky Lidie Ostalowske, která se rozhodla zmapovat romskou kulturu a rozdílnost této skupiny po celé Evropě. Popisuje tudíž Romy zabydlené na českých sídlištích, slovenských ghettech, Romy ze Skopje ve čtvrti Šuto Orizari, ale i romskou "královskou rodinu" v Rumunsku. Každá kapitola se zabývá jiným geografickým místem a specifiky romské skupiny v daných podmínkách. A nejenom specifiky romské kultury, ale kniha popisuje i specifický postup státní ostrakizace a stigmatizace vůči romské menšině v různých zemích, a jak tyto státy rozdílně, ale "efektivně" postupují v boji proti Romům a jejich právům. Originál knihy vyšel v roce 2000, takže příběh je usazen převážně do devadesátých let a předtím. Do češtiny byla knížka přeložena až v roce 2016. Každopádně doporučuji.
Moje kočka Jugoslávie, Pajtim Statovci (2016)
Vlastně jediná beletrie, kterou se mi za léto podařilo přečíst. A to čirou náhodou. V knihovně jsem totiž hledal něco, díky čemuž bych se toho o Titově Jugoslávii dozvěděl zase něco více. No, a vyskočil na mě titul Moje kočka Jugoslávie. Neměl jsem tušení, o co se předem jedná, ale vzhledem k názvu, jsem se rozhodl po knížce sáhnout. A musím říci, že to stálo za to.
Autor knihy, Pajtim Statovci je etnický kosovský Albánec, který se ale narodil rodině emigrantů ve Finsku. Tyto dva faktory hrají po celou dobu příběhu velikou roli. Pokud někdo z vás máte rád magický realismus, tak vás psaní Pajtima Statovciho bude určitě bavit. Propojuje totiž, dle mého názoru, dosti nepropojitelné. A to jak reálná témata (postavení muslimských žen v tradičních kosovských rodinách za dob Jugoslávie, život přistěhovalců, homosexualitu, rozpad federace a s ní spojenou válku), tak kupříkladu i mluvící kočku a nebezpečného hroznýše.
Příběh má dvě dějové linie. Jeden popisuje mladou kosovskou Albánku a její život v tradiční rodině na kosovském venkově. Druhý pak kosovského přistěhovalce ve Finsku a jeho snahu o začlenění. A do toho všeho přichází na řadu mluvící kočka.
Rozhodně doporučuji. Za mě asi největší překvapení tohoto mého čtenářského léta.
Originál knihy vyšel v roce 2014, český překlad pak o dva roky později.
Skrytý život Fidela Castra, Juan Reinaldo Sanchez (2017)
Tohle byla strašná pecka. Mám jakousi úchylku, že si rád čtu o nedemokratických státech, jejich fungování a osobních životech daných vůdců. A tato knížka spojuje vlastně všechno dohromady. Juan Sanchez, autor knížky, byl totiž po dlouhých 17 let jedním z osobních strážců kubánského otce národa. Díky této zkušenosti měl možnost pochopit fungování režimu a osobní život kubánského lídra více než kdokoliv jiný. A to dokonce více, jak Fidelova manželka.
Vzhledem k tomu, že se Juanovi režim v posledních letech znelíbil, a rozhodl se utéct do Spojených států, měl tak možnost se svobodně vypsat ze všeho, co po boku Fidela za těch několik let zažil. Ať už se jedná o různé odposlouchávací mise, popis ohromného majetku a soukromých ostrovů, kterými Fidel Castro oplýval, zkoordinování milostného života Fidela, aby se přeci jen jeho manželka nedozvěděla, že je ji po dlouhou dobu nevěrný, odhalení rodinného stromu a nespočtu potomků, které Fidel měl, nebo kupříkladu jak se strojí Fidelův dvojník, když je vůdce dlouhodobě nemocný a nemůže na veřejnost. A mnoho dalšího.
Rozhodně doporučuju, čte se to samo.
Originál vyšel v roce 2014, český překlad o tři roky později.
Zpráva o jednom únosu, Gabriel Garcia Marquez, 2007
Kolumbijský spisovatel Marquez je považován za pomyslného otce směru magického realismu. Mimo jiné dostal v roce 1982 Nobelovu cenu za literaturu, a jedná se o jednoho z největších latinskoamerických spisovatelů všech dob. Jeho dílo jsem si chtěl přečíst již dlouhodobě. A víceméně mě k tomu popostrčila právě zmíněná kniha o Fidelovi Castrovi, neboť Gabriel Garcia Marquez patřil do nejbližšího okruhu přátel Fidela Castra a často s ním trávil čas, ať už na soukromém tryskáči při rybaření, či v různých havanských nemovitostí. Z tohohle hlediska jsem se rozhodl, že jej nebudu již dlouho odkládat a sáhnu po nějaké jeho knížce.
Kupodivu se ovšem nejedná o magický realismus. Zpráva o jednom únosu, jak již název napovídá, se zabývá únosem. Ale zde je ovšem název mystifikující, neboť únos nebyl jen jeden.
Příběh popisuje praktiky medellínského drogového kartelu Pabla Escobara, který se cítil silný natolik, že se rozhodl přistoupit k vyjednávání s kolumbijskou vládou. Jádrem problému totiž byla snaha kolumbijské vlády o rozhodnutí k vydání drogových lídrů do Spojených států amerických. Toho se samozřejmě Escobar a jeho okolí neskutečně bálo, protože vězení v Kolumbii, v níž má neomezenou moc, je něco jiného než vězení v USA, kde by svůj osud neměl pod kontrolou. K vyjednávání si tudíž pomohl způsobem dosti znepokojujícím. Kartel unesl několik osob z nejvyšších politických kruhů a rozhodl se vyjednávat. Zprvu se nepředpokládá, že se jedná o koordinovaný krok, později to všem začne docházet. Kdo umře? Kdo přežije? To se dá předpokládat těžko.
Marquez vyzpovídal přeživší těchto únosů a přinesl světu naprosto krutou reportáž toho, jak vypadal každodenní život unesených, a jak se pomalu, ale jistě vytrácela naděje na přežití.
Já se od čtení nemohl víceméně odpoutat.
Originál vyšel v roce 1996 (tři roky po Escobarově smrti), český překlad v roce 2007.
Odkaz Stiega Larssona: Po stopách vraždy Olofa Palmeho, Jan Stocklassa, 2019
Tohle je možná nejlepší kniha, kterou jsem tento rok zatím četl. A opět se musím vrátit ke knížce týkající se Fidela Castra, neboť v ní jsem se poprvé se jménem Olofa Palmeho setkal. Olof Palme byl švédským sociálně-demokratickým politikem, který byl dvojnásobným předsedou vlády, a to v letech 1969-1976 a 1982-1986. Dne 28. února 1986, když se vracel se svou manželkou pěšky z kina, byl zastřelen. A o tomto pojednává tento titul. Dodneška se totiž přesně neví kým.
Stieg Larsson, jeden z nejprodávanějších švédských spisovatelů díky knižní sérii Millénium, byl převážně novinářem. Stál u založení organizace Expo, která se zabývá krajní pravicí, nacionalismem a rasismem. Když byl Olof Palme zastřelen, Stieg Larsson začal mapovat krajně pravicové postavy a organizace, které by mohly mít zájem o odstranění premiéra Palmeho, a začal proti nim shromažďovat důkazy. Dostal se k opravdu zajímavým a znepokojujícím podnětům, které rozhodně stály za důvěrnější analýzu. K ní se ovšem nedostal. V roce 2004 zemřel na těžký infarkt myokardu, a svou práci na toto téma nebyl schopen uzavřít.
V tom se však do příběhu zapletl i autor této knížky, Jan Stocklassa (švédský diplomat), který nebyl spokojen s výsledkem policejního vyšetřování a tušil, že vražda nebyla vysvětlena dostatečně a policejní závěry měly značné díry.
Stocklassa se rozhodl shromažďovat důkazy na vlastní triko. No a jakmile se dostal k tajným archivům Stiega Larssona, začal pokračovat v jeho teorii o krajně pravicovém spiknutí a zásahu tajné jihoafrické služby (Palme byl totiž velkým kritikem režimu apartheidu). Nejenomže Stocklassa rozšiřuje Larrsonovy objevy, dokonce se tajně sešel s osobami, které Stieg Larrson ve svých statích obviňuje, a konfrontoval je s jednotlivými fakty. Odpovědi byly často nedostačující, a tudíž se nám díky této knížce dostává konkrétnější obrázek toho, jak to nejspíš ve Stockholmu v roce 1986 doopravdy bylo.
Pokud vás baví investigativní novinařina, true-crime, nevysvětlené vraždy a spiknutí, které je větší, než si člověk myslí, tohle je titul přímo pro vás. V první části autor popisuje život Stiega Larssona a jeho vlastní výzkum, posléze se ve druhé části dostáváme už k tomu, jak sám Stocklassa kontaktovat dané osoby a konfrontoval je. Tohle rozhodně stojí za to!
Originál ve švédštině vyšel v roce 2018, český překlad poté o rok později.
Návrat ruského Leviathana, Sergej Medvěděv, 2019
Pokud člověk chce pochopit současné Rusko a jeho invazi na Ukrajinu, musí se pokusit vstřebat i jeho historii. Nemyslím však historii za dob Ivana Hrozného či Petra Velikého, myslím tím spíše porevoluční vývoj po pádu Sovětského svazu, dobu vlády Borise Jelcina a nástup Vladimira Putina.
Autorem je Sergej Medvěděv, ruský politolog a publicista, který po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022 utekl ze země a nyní vyučuje na Ústavu východoevropských studií FF UK v Praze. V této knize popisuje vzestup osoby Vladimira Putina a proměnu, kterou si ruská společnost za doby jeho vlády prošla. Ať už se jedná o vyloženě ozbrojené konflikty v Gruzii či anexi Krymu, sestřelený malajský Boeing, vražda Borise Němcova, co pro Rusko znamenala olympiáda v Soči nebo jak stav ruských silnic odráží stav vládnoucí garnitury a tak dále.
Kniha, ačkoliv vyšla v roce 2019, je neustále aktuální. A to více, než jsem si myslel. Doporučuji k přečtení.
Komiksová série Jednou budeš Arab, Riad Sattouf, 2017 – současnost
Tohle byl asi největší random objev mého knižního roku. Při prozkoumávaní městské knihovny v Žatci jsem se ze záhadného důvodu zjevil před sekcí s komiksy. A tam na mě vykoukla tato knižní série. Tedy jen tři první díly, ostatní byly vypůjčeny. I přesto mě zaujal název a sáhl jsem po nich.
Doslova jsem nikdy tak rychle nezhltal veškerý obsah najednou. Všechny tři díly jsem dal na jedno posezení. Proč? Protože to je úžasný čtení.
Autor Riad Sattouf se narodil francouzské matce a syrskému otci ve Francii. Jeho otec se ovšem chtěl navrátit do Sýrie, kde dostal práci na univerzitě v Damašku. Manželský pár s malým Rijádem však žil v jedné vesničce nedaleko Homsu, aby byli blíže otcově části rodiny.
Příběh popisuje autorovo dětství. Jak vyrůstal v Sýrii, jak se střetávaly tradiční hodnoty islámu a evropského cítění Rijádovy matky, jaké je to se najednou naučit arabsky, a jak lidé z vesnice nahlíželi na Rijádova otce, který zradil národ a vzal si "nečistou" francouzskou ženu.
Naprosto krásné čtení, které vám jemným způsobem vysvětluje spoustu věcí. Ať už syrskou kulturu, islámskou víru, syrské školství, arabštinu, a mimo jiné i vládu diktátora Assada.
Každý díl je trochu jiný. První totiž popisuje prvních pět let Rijádova života, v dalším díle pak otec dostal místo na univerzitě v Kaddáfího Libyii, ve třetím se opět stěhují do Sýrie, a co jsem pochopil, tak čtvrtý by se měl odehrávat v Saúdské Arábii. Takže se nemohu dočkat, až se ke zbylým dílům v knihovně dostanu. Ale jinak wow! Tohle je jízda.
Museli jsme odejít, Viktoria Schwenger, 2024
Knížka, kterou jsem dočetl dnes, tedy přesně 31. srpna 2024. V ní se dočtete o osudu 10 německých žen, které vlivem vývoje druhé světové války, byly nuceny opustit své dosavadní domovy a vydat se na cestu, v mnohých případech, do neznáma.
Je zajímavé změnit perspektivu a dívat se na druhou světovou válku očima "těch druhých", neboť civilisty a občany, kteří by si přáli žít v míru a nemít s válkou nic společného, máme na obou stranách barikád. A v případě žen s dětmi, jejichž manželé jsou na frontě (nejspíše již mrtví), to platí o to více.
Autorka Viktoria Schwenger si nevybrala ženské osudy záměrně. Těmi, kdo totiž byli převážně nuceni opustit své domovy, ať už se jedná o sudetské Němce, či slezské Němce žijící v dnešním Polsku, byly ženy s dětmi. A příběhy, které jsou v této knize popsány, jsou mnohdy drastické. Těmi, kdo totiž nyní dělaly zvěrstva na ubohém obyvatelstvu již nebyli Němci, ale Poláci, Češi, Rusové a v některých případech i Američané.
Ať už se jedná o příběh útěku ze Sudet, Drážďan po vybombardování, nebo i specifický příběh z Norska, jedno mají osudy všech těchto žen společné – nyní žijí někde jinde, neboť byly z jejich rodinného domova, který jim byl domovem po generace, donuceny odejít. A to podtrhuje i název knihy: Museli jsme odejít.
Pokud vás zajímá problematika sudetských Němců, tohle rozhodně doporučuji všema deseti. Navíc se to čte poměrně rychle, neboť jsou příběhy dosti zajímavé, drastické a občas i nepředstavitelné. Ale o těchto tématech se musí mluvit, a ne je zametat pod koberec.
