Centrum estonského cementu: přístavní město Kunda

Na východ od Tallinnu, při pobřeží Baltského moře, nalezneme na mapě estonské město Kunda. To se nedávno dostalo na hlavní titulky novinových článků v souvislosti s hlasováním o pojmenování letounů flotily letecké společnosti AirBaltic, kdy toto město suverénně vyhrálo s 265 716 hlasy, a daleko tak za sebou zanechalo všechna tři hlavní pobaltská města. Vzhledem k tomu, že v průběhu hlasování jsem se zrovna na území Pobaltí nacházel, chtěl jsem prozkoumat, jak vlastně město, pro něž z recese hlasují tisíce Čechů, vůbec vypadá.

První, co člověka při příjezdu do Kundy upoutá, je samozřejmě značka oznamující vjezd do města. Ta je totiž polepená ze všech stran samolepkami s českými popisky a expedicemi, které si do Kundy rozhodli udělat cestu. Jak se lidé fotí s Eiffelovou věží či šikmou věží v Pise, to stejné provádějí i čeští návštěvníci v Kundě. Akorát s informativní dopravní značkou.

Třešničkou na dortu posléze byl fakt, že hned vedle značky ležela promočená kartónová cedule, na níž bylo fixem napsáno: "Partnerské město Miloše Zemana." Nedalo se tedy odolat a fotka s tímto kartónem musela být vyhotovena hned několikrát.

Co lze v Kundě dělat mimo vyfocení se se značkou? 

Mnoho věcí.

Kunda není nijak velké město. Jedná se o přístavní městečko, které leží na stejnojmenné řece a je omýváno Kundským zálivem. Jednou věcí je však pro Estonsko Kunda velice významnou – nachází se v ní největší cementárna v zemi. A pro ohromný význam kundského cementu je ve městě provozováno i muzeum – Kunda Tsemendimuseeum. Jedná se o pravděpodobně jedinou turisticky přitažlivou věc ve městě, a tudíž jsem si návštěvu s mými kolegy spolucestujícími nemohl nechat ujít. Vstup do muzea je pouhé 2 eura, a pokud se na paní provozní hezky usmějete, možná k tomu budete mít i výklad. My jsme se usmáli hezky, a tudíž byl výklad, a dokonce jsme obdrželi i hezké počteníčko o historii budovy, cementáren v Kundě a zpracování cementu jako takovém v anglickém jazyce. Tudíž se z nás z ničeho nic stali experti na cement.

Dozvěděli jsme se kupříkladu to, že si někdo povšiml, že krtince místních krtků mají z nějakého důvodu bílou barvu. Z toho důvodu se přišlo na to, že tamní region je neskutečně bohatý na vápenec a jíl. Těžba tudíž započala a v Kundě vyrostla obrovská cementárna. Možnost zisku zaujala šlechtice Johna Girarda de Soucantona natolik, že se do kundského cementu rozhodl investovat ve velkém. Cementárna pak započala výrobu v roce 1870 a dnes je součástí nadnárodního korporátu HeidelbergCement, ti ji vlastní ze 75 %. Produkce byla tehdy natolik významná, že se ve městě Kunda postavil v roce 1911 přístav pro možnost vývozu místní komodity, a pro navýšení produkce byla ve stejný rok otevřena již třetí cementárna. Jakmile bylo Estonsko formálně anexováno Sovětským svazem v roce 1940, veškeré cementárny byly znárodněny. O rok později přišla dokonce změna jména – tehdy se firma formálně jmenovala Rudá Kunda (Punane Kunda v estonštině). Dokonce v jednu chvíli byla továrna v sovětském Estonsku jedním z největších znečišťovatelů prostředí. Posléze přišla privatizace a dnes je z cementárny moderní a soutěživá firma, největší zaměstnavatel v okolí.

Návštěvu cementového muzea rozhodně doporučuji. Ono totiž vskutku moc jiných možností toho, co v Kundě dělat, není. Můžete si tam dokonce koupit i pohlednice, dalo by se totiž říct, že muzeum funguje i jakožto pomyslné infocentrum, kde vám paní ráda poradí, co a jak, a případně si u ní nakoupíte suvenýry. Dokonce nám dala tip na restauraci. Ten jsme ovšem nevyužili, páč byla menší změna plánu.

Při projíždění ulic jsme sledovali různé značení, které neslo přídavek "Kunda". Byla tam tak Mobil Kunda, Sadam Kunda (kundský přístav), Kunda Rand (kundská pláž), ale i Kunda Kirik (městský kostel) a Kunda Hüdroelektrijaam (kundská hydroelektrárna). Dvě poslední zmíněná místa jsme museli navštívit.

Zajímavostí o tamní hydroelektrárně je fakt, že je nehorázně stará. Byla postavena na řece Kunda pro potřebu zvýšení produkce cementárny již v roce 1893. Stala se tak vůbec první vodní elektrárnou v Estonsku, a teď se podržte, vůbec třetí nejstarší na světě! Za druhé světové války, při útěku německých jednotek však byla vyhozena do povětří, a poté přestavěna až v roce 1959. Dodneška je ovšem funkční.

Zastavit byste se samozřejmě měli i u kundského kostela. On tedy sám o sobě není ničím výjimečný, dovnitř se, pokud zrovna není mše, nedostanete a vypadá dosti opuštěně. Ale pokud vás zajímá, kam se chodí modlit nábožensky založení Kunďané, zde máte odpověď na tuto otázku.

Kdybyste měli času nazbyt, lze navštívit i městskou pláž Kunda Rand. Při naší návštěvě nám ovšem počasí moc nepřálo, a tudíž jsme se rozhodli zavítat spíše na nedalekou zříceninu hradu Toolse u Kundského zálivu. Tolsberg (německy) byl s největší pravděpodobností vystavěn jakožto hradní obydlí ve 13. či 14. století, aby bránil tehdejší přístav v zálivu. V roce 1471 byl ovšem odebrán předešlému majiteli, rodině Wrangellů, a novými majiteli se stali rytíři Livonského řádu. Ti ho postupně přestavovali ve větší a větší objekt. Hrad byl svědkem mnoha bitev. Tou poslední ovšem byla rusko-švédská válka, kdy byl v roce 1658 hrad vyhozen do povětří. Poté už nikdy do původní podoby zrekonstruován nebyl. Dodnes se o něj ovšem památkářské organizace starají, a lze poznat, že do údržby proudí nějaké peníze. Díky různým informačním cedulím lze přečíst, k čemu sloužily jednotlivé místnosti hradu, kde byla kuchyň, proč byl postaven zrovna na tomto místě a podobně. Sem, pokud už budete v Kundě, si rozhodně výlet udělat musíte.

Kunda byla dlouhodobě na mém seznamu míst, které za svůj život musím navštívit. Nyní již zbývá odškrtnout pouze největší gambijské město… (ne, není to Banjul)